Anarchistické hnutí v Řecku pro nás bylo vždy inspirativní. Boj řeckých soudruhů jsme si v minulosti připomínali nejen přímými akcemi, ale i třeba rozhovorem. Nyní přetiskujeme recenzi na knihu z blogu Anarchočtenáře.
Nakupování knih přes internet je sice pohodlné a sháníte-li cizojazyčné knihy o anarchismu i nezbytné, má to ale i svá úskalí, což se projevilo, když jsem z obálky vytáhl knížečku Greece and the black flag (Řecko a černá vlajka), která vyšla minulý rok u Freedom Press. Věděl jsem, že to nebude nic rozsáhlého, ale formát připomínající kapesní brožury AF, byl celkem zklamání. Moje chyba, příště se nesmím při nákupu dívat jen na počet stran, ale i na rozměry.
Knížečka nebo spíš brožurka se snaží obsáhnout celou historii řeckého anarchismu a vzhledem k tomu, že se jedná o období cirka 160 let, je při tomto rozsahu jasné, že žádné velké zabíhání do podrobností není možné. Sám autor Rob Ray mluví v předmluvě o „vysokorychlostní jízdě“ dvěma hlavními etapami anarchistických aktivit. Zejména první etapa, nazvaná „Před juntou“ je probrána opravdu letem světem. Anarchismus se dostal zásluhou italských propagátorů a politických uprchlíků do Řecka poměrně krátce po svém vzniku (asi o třicet let dříve než marxismus). Ray zmiňuje několik skupin a tiskovin z konce 19. století, které ovšem často neměly dlouhého trvání kvůli státní represi, snahy anarchistů rozšířit své myšlenky na venkov (zejména mezi vzbouřené pěstitele hroznů), zapojení italských anarchistů do bojů Řeků proti Osmanské říši i příklady propagandy činem, hlavně tzv. Převozníky ze Soluně, kteří pomocí série bombových útoků bojovali proti turecké nadvládě nad městem. Avšak podobně jako u nás i v Řecku po první světové válce začal dělnickému hnutí dominovat bolševismus a po druhé světové válce anarchistické hnutí téměř zcela zaniklo.
Situace se paradoxně změnila až za vlády ultrapravicové vojenské diktatury, která se chopila moci v roce 1967. V té době se mezi mládeží projevila deziluze z represivní povahy SSSR a do Řecka prosákly nové vlivy – situacionismus, události z Paříže 68, operaismus, městské guerilly typu RAF a tato směs pomáhala inspirovat novou vlnu anarchismu. Tehdy začala druhá etapa řeckého anarchismu, která trvá až do dnes. Právě jí se věnuje většina brožury, a popis je tak naštěstí o trošku podrobnější. Dočteme se třeba o protestech proti vojenské juntě z roku 1973, které začaly na Polytechnické univerzitě a které byly krvavě potlačeny 17. listopadu (výročí této události si řečtí anarchisté každoročně připomínají demonstracemi). Pokračujeme přes osmdesátá léta, kdy řecké hnutí rozvinulo svůj potenciál a nabralo své charakteristické rysy (black bloc, squaty, volná organizace postavená na malých buňkách). Devadesátá léta sice nejprve přinesla mírný útlum, avšak s celosvětovým rozšířením horizontálních alterglobalizačních hnutí dochází k dalšímu bouřlivému rozvoji, řečtí militanté se účastní demonstrací po celé Evropě (mimo jiné i protestů proti MMF v Praze) a nabyté zkušenosti pak zúročí během summitu EU v Soluni v roce 2003, ve stejném roce se také zrodila známá guerilla Revoluční boj. Protesty provázely i olympijské hry v Athénách a už dříve probíhající boje proti rozpočtovým škrtům se ještě vyostřily po začátku ekonomické krize v roce 2007, která na Řecko dopadla obzvláště tvrdě.
Policejní vraždu mladého anarchisty Alexise Grigoropoulose 6. prosince 2008 a následný boom nepokojů má řada z nás ještě v živé paměti. 6. prosinec se od té doby stal společně se 17. listopadem dnem, kdy protesty a militantní aktivity hnutí každoročně dosahují vrcholu. V období dalších dvou let po této vraždě se objevuje řada nových guerillových organizací (třeba známé Spiklenecké buňky ohně), množí se bombové a žhářské útoky. Kvůli ekonomické krizi a škrtům dochází také k velkému množství protestů a stávek. Bombové útoky na čas ustaly po roce 2010, kdy došlo ke dvěma nešťastným incidentům, při jednom bomba zabila afghánského chlapce a při druhém uhořeli 3 zaměstnanci v zapálené bance. Po celou dobu jsou ale v plném proudu i méně militantní aktivity – potravinové banky, solidarita s uprchlíky atd. V této době také dochází k rozmachu okupačního hnutí a lidových plén.
Kromě neutuchajících bojů proti škrtům se důležitým tématem následujících let stal odpor vůči vzrůstajícímu fašistickému hnutí, v roce 2012 dokonce fašistická strana Zlatý úsvit (populární hlavně mezi policajty) uspěla ve volbách. Náckové s policií nezřídka tiše spolupracovali při útocích na anarchisty a imigranty, v roce 2013 dokonce zabili hudebníka Pavlose Fyssase. Anarchisté samozřejmě nezůstali pozadu a údery vraceli (od útoků na kanceláře Zlatého úsvitu po zastřelení dvou nácků). Dalším důležitým milníkem pak byl rok 2015, kdy Řecko zasáhla masivní migrační vlna. Anarchisté organizovali spousty solidárních akcí včetně obsazení mnoha domů, ve kterých byly následně ubytovány tisíce uprchlíků. Životní podmínky v těchto anarchistických samosprávných prostorech byly mnohem příjemnější, než v zařízeních provozovaných státem nebo nevládkami, v nichž lidé mohli pouze celé dny pasivně postávat ve frontách na bídné příděly. Ve stejné době uspěla ve volbách radikálně levicová strana Syriza, které ovšem pod tlakem EU a MMF nezbylo než pokračovat v politice škrtů. Volební úspěch i následné vládní fiasko Syrizy vedly k demobilizaci velké části lidí, kteří se dříve účastnili protestů (i tak ale v Řecku v roce 2021 probíhaly v průměru 3 nebo 4 významné stávky měsíčně). V roce 2018 navíc přišla rozsáhlá vlna zatýkání, uvězněno bylo 45 osob, což vedlo k ochromení guerillových aktivit. Pokračovaly také fašistické a policejní útoky na squaty. V roce 2019 se vrátila k moci konzervativní strana Nová demokracie, která si dala za cíl zničit pevnosti odporu, ještě více vystupňovala represe vůči anarchistům a snaží se gentrifikovat Exarchii. V tom ji pomohla i pandemie covidu, sloužící jako záminka k dalším zákazům. Právě v tomto neradostném čase pak vyprávění končí. I když se ale nekončí zrovna v nejlepším a stávající situace řeckých anarchistů je značně obtížná, dle závěrečných slov autora přesto „Řecko zůstává tou nejvzpurnější jiskrou evropského anarchismu“.
Knížečku ještě uzavírá dopis vězněného anarchistického bankovního lupiče Giannise Dimitrakise, který se zamýšlí nad podstatou kapitalismu a zločinnou rolí bank.
Právě proto, že je Řecko onou „nejvzpurnější jiskrou“, je skvělé, že se objevilo toto shrnutí dosavadních dějin tamního hnutí. Samozřejmě by bylo ještě lepší, kdyby bylo vyprávění podrobnější, kdybychom se kromě výčtu velkých demonstrací a počtů zatčených dověděli více i o smýšlení a vizích řeckých anarchistů, nebo o situaci vězněných aktivistů atd. Alespoň částečně by toto přání snad mohla plnit kniha A normal life, která vyšla u Freedom Press společně s Royovou knížečkou. Jedná se totiž o vzpomínky řeckého bankovního lupiče a „novodobého Robina Hooda“ Vassilise Palaiokostase, který vstoupil do veřejného povědomí například díky dvěma smělým útěkům z vězení (knihu jsem už zakoupil a budu se snažit z ní někdy v budoucnu připravit zápisek do čtenářského deníku).
Jedním z hlavních záměrů, se kterým jsem Černorudý čtenářský deník zakládal, byl přinášet stručná shrnutí knih, které nejsou dostupné v češtině. Už tak dosti zhuštěné vyprávění, jaké Řecko a černá vlajka představuje, ale po ještě větším zestručnění, které jsem právě předvedl, působí jen jako suchopárný výčet událostí. Rozhodl jsem se proto v tomto případě alespoň na ukázku přeložit bez zkracování nějaký úryvek. Zvolil jsem pasáž popisující situaci v osmdesátých letech, tedy krátce po svržení junty, kdy došlo k rozvoji čerstvě obnoveného hnutí a kdy nabralo svůj charakter a některé typické znaky, který si s řeckým anarchismem spojujeme. Tady je tedy drobná ochutnávka.
Vzestup black bloku a masového squattingu
Do nové dekády vstoupila anarchistická scéna v Aténách s velkou energií, když se do popředí dostala nová generace, která se opět často soustředila kolem Exarchie a Polytechnické univerzity na její západní hranici. V předchozích čtyřech letech, ve snaze udržet tuto vzpurnou čtvrť na uzdě, zakázala parlamentní uskupení včetně stalinistické KKE, aby pochody připomínající 17. listopadu výročí okupace Polytechnické univerzity, končily u nedaleké ambasády USA.
V roce 1980 však velký počet protestujících ignoroval tento politický výnos a prostě šel, což zažehlo velké střety s policií, během nichž byli dva mladí muži Stamatina Kanelopoulou a Iakovos Koumis ubiti k smrti fízlama z nenáviděné jednotky MAT (jednotka určená na potlačování nepokojů), Iakovos Koumis byl zabit, když seděl v kavárně.
Během následné parlamentní debaty byla vina připsána obětem a nikdo z policistů nebyl souzen. Nově jmenovaný premiér George Rallis k incidentu hanebně prohlásil: „Archanděl Michael drží ve svých rukou meč, aby se mohl bránit démonům. Nedrží květiny.“
V této éře, kdy byl anarchismus stále ještě poněkud zastíněn leninismem, tento incident značně pomohl k narušení víry v parlamentní taktiku a někdy kolem tohoto období začalo první větší obsazování domů v ulici Valtetsiou v Exarchii, v Athénské čtvrti Patisia, v Soluni a v Heraklionu na Krétě. Soluň na severu a Patras na jihu se opět staly centry aktivit. V roce 1984, kdy byla poprvé od pádu Junty u moci sociální demokracie, rostoucí anarchistické hnutí učinilo skok vpřed, když konfrontovalo Jean-Marie Le Pena a Národní frontu na setkání extrémní pravice v aténském hotelu Caravel. Během této prosincové konfrontace, která se odehrála uprostřed spřízněných bojů proti gentrifikaci v Exarchii, se poprvé objevil black bloc, který se stal ikonickým symbolem odporu a při následném policejním zátahu bylo zatčeno 170 lidí.
O rok později hnutí přeřadilo na vyšší rychlostní stupeň a nepokoje se přehnaly celou zemí. Během přestřelky s aktivistou Christosem Tsoutsouvisem byli zabiti tři policajti, zastřelen byl ale i Christos. Vláda PASOK (sociální demokracie) se ocitla pod dvojím tlakem jak zprava, tak ze strany Komunistické strany vystupující proti rozpočtovým škrtům a když nadešel čas každoročního listopadového pochodu připomínajícího pád Junty, pochodovalo ulicemi hlavního města přibližně 100 000 lidí. Jak se pochod blížil ke konci, narůstal objem střetů, až na řady policajtů začaly létat molotovy a jako odpověď třeskly výstřely. Když se kouř rozptýlil, ležel na ulici mrtvý mladík.
Zastřelení patnáctiletého Michalise Kaltezase policií vyvolalo eskalující řadu akcí rozlícené anarchistické scény, včetně nové masové okupace Polytechniky a tvrdých pouličních bouří v průběhu následujícího roku. Poté proběhla řada setkání a po celém městě začal rychle bujet squatting, vznikly squaty Lelas Karagianni, Villa Amalias, Scaramanga a mnoho dalších, některé z nich vydržely desítky let. Období let 1985-87 je obecně považováno za moment, kdy řecké anarchistické hnutí dosáhlo své zralosti, utvrdilo se jako mix na buňkách založených poloorganizovaných vzdorovitých struktur se svým vlastním ekosystémem sociálních center ve squatech, zahrad a parků, kaváren a obydlí. Až do devadesátých let tato základna představovala odrazový můstek, z nějž vyrostla široká síť obsazených budov na jedné straně a silný vliv povstaleckého myšlení na straně druhé.
Inflace, nezaměstnanost a všeobecné ekonomické potíže pomohly k volebnímu vítězství Nové demokracie, které ukončilo dekádu vlády PASOK, během níž se anarchistické hnutí značně rozrostlo a začalo teď rozšiřovat své pole působnosti, obzvláště se zaměřením na antirasismus, solidaritu s migranty a patriarchát. Vzestup Konstantinose Mitsotakise (řeckého rádoby protějšku Thatcherové) k moci, představovalo také významnou mobilizační sílu, když jeho nepopulární privatizační politika vyvolala značný odpor, stejně jako vzestup krajně pravicové opozice v podobě strany Politické jaro, která využila sporu ohledně názvu se sousední Makedonií (nyní Severní Makedonií). Levicoví a anarchističtí studenti hráli v odporu proti opatřením význačnou roli, obsazování univerzit a nepokoje v ulicích se staly běžnými a to pomohlo odvrátit mnoho Mitsotakisových plánovaných reforem. Etnograf Apoifis ve své knize Anarchie v Aténách tvrdí, že právě v tomto období:
„antiautoritářská a anarchistická politika skutečně vyzrála (…) Kdysi se učili od italských, francouzských a německých protistátních radikálů, ale teď byla aténská anarchistická a antiautoritářská scéna dospělá a vyšlapávala si svou vlastní cestu. Do počátku devadesátých let si rozvinula své vlastní tradice přímé akce se svými vlastními mučedníky, rituály, úspěchy i nezdary.“