Otiskujeme teoretický text zaměřený dovnitř hnutí, budeme rádi, když podnítí debatu o tom, kam dál jako anarchisté a anarchistky směřovat.
V roce 2008 se na blogu jaime.cz objevila poměrně demagogická a osobně zaměřená, nicméně místy trefná analýza, která se zamýšlela nad otázkou, proč anarchistické hnutí v ČR ztratilo svou sílu. Dodnes je ke stažení na webu skupiny Proletarchiv. Je možné s odstupem jedné dekády porovnat příčiny a procesy, které hnutí tehdy rozleptávaly a porovnat to se současnou situací?
Co kdysi ještě fungovalo: Subkultura
Jako červená nit se celým polistopadovým československým anarchistickým hnutím táhla subkulturnost, která odsekávala anarchismus od jeho třídní, v mnoha případech i politické podstaty. Důvody, proč jsme v devadesátkách vycházeli spíše ze Sex Pistols, než z Durrutiho, jsou poměrně zřejmé – zatímco na západě měl anarchismus kontinuitu a starší militanti předávali své zkušenosti těm mladším, v ČR byla tato tradice na více než 70 let přerušena. Anarchisté na přelomu osmdesátých a devadesátých let čerpali výhradně z kulturního undergroundu, který s anarchismem ve smyslu třídně emancipačního hnutí neměl nic společného. Na jednu stranu je to pochopitelné. Zaměřit se na subkulturu bylo mnohem snazší než cílit na vágně definovanou pracující třídu, která o anarchistické myšlenky zpravidla neměla zájem. Zároveň to s sebou ale neslo nepřekonatelné strukturální omezení. Nemůžeme dojít k anarchistické společnosti, pokud neopustíme prostory hudebního klubu či letního festivalu. S otevřením hranic přišly postupně další ideové inspirační zdroje (zapatismus, berlínští autonomové, ale i mírové hnutí), takže tuzemský anarchismus byl v té době spíše ve fázi osahávání nových modelů organizace. Continue reading