Avedonna Agency s.r.o. – hlídání dětí, úklid bytů a nevyplácení mezd

Že i v dobách “ekonomického růstu” a “rekordně nízké nezaměstnanosti” zůstávají šéfové a kapitalisté nenasytnými vydřiduchy netřeba připomínat. Co však připomínat třeba, je nutnost boje proti nedůstojným podmínkám, jimiž je v práci většina z nás vystavena. Poslední případ Pražské solidární sítě je jen špičkou ledovce.

Hlídání dětí, stejně tak jako úklid vašich osobních věcí ve vaší nepřítomnosti, by se mohlo zdát jako zodpovědná práce, za kterou je potřeba zaplatit odpovídající cenu. Podle agentury Avedonna, která zprostředkovává pracovnice a pracovníky lidem, kteří mají o tyto služby zájem, to tak zřejmě není. Koneckonců tyto služby svého času poskytovala dokonce i na slevomatu. Tedy možná si jsou částěčně vědomi zodpovědnosti za tuto práci, ale platit za ni se jim už zas tak nechce. Za celým projektem, zdá se, stojí paní Monika Svobodová, které slovo zodpovědnost pravděpodobně zas tolik neříká. Při příjmání zaměstnanců se příliš neptá. Hlavně ať je práce odvedená dle pokynů a na její účet chodí peníze. Konec konců utírání prachu a vyměňování plenek může dělat prakticky kdokoliv.

Takto se k práci dostala i Denisa, která si potřebovala při studiu přivydělat. Podepsala smlouvu na 59 korun za hodinu práce a 41 korun za takzvané osobní ohodnocení. Dle slov šéfové prostě stovka na hodinu. Během měsíců práce šlo vše dle domluvy. Peníze za odvedenou práci chodily na účet a Denisa se dokonce rozhodla jít na kurz pro chůvy, nabízený samotnou agenturou Avedonna.

Problém nastal ve chvíli, kdy Denisu chválil jeden z klientů, že odvádí dobrou práci a že je tak spokojen, že jí pokaždé dá nějaké to spropitné. Dle pokynů paní Svobodové je totiž zakázáno brát jakékoliv peníze navíc. Pravdou je, že Denisa tyto peníze vzala. Kdo by je nevzal, když studuje a nemá zrovna peněz nazbyt. Najednou došlo k přerušení kontaktu, nevyplacení odpracovaných hodin a slibovaný kurz nikde a ani náznak vrácení peněz za neabsolvovaný kurz. Na snahy o kontaktování paní Svobodová nijak nereagovala. Typická strategie u nevyplacených mezd – hrát mrtvého brouka a ono to přejde. Denisa se snažila psát paní Svobodové, avšak bez odezvy. Zkoušela se obrátit i na inspektorát práce, ten ji však odkázal na příslušný soud s odůvodněním, že to není v jejich kompetencích. Také podotkl, že tuto agenturu již dvakrát kontroloval, z čehož poslední kontrola byla z 31.3. 2017 a jelikož “kontrolovaná osoba přestala poskytovat v průběhu kontroly nezbytnou součinnost, je v současné době vedeno správní řízení o uložení pokuty”. Tudy tedy cesta také nevedla.

Následně se snažila vyřešit situaci předžalobní výzvou přes advokátní kancelář. Na tu však dostala odpověď, že Denisa porušila DPP, a to tím, že přijímala úplatky od klientů a také za údajné neposkytnutí pracovních výkazů. Dále agentura uvedla mylný nárok na osobní ohodnocení a celé to zakončila konstatováním, že došlo k přeplatku v minulých měsících, a tudíž žádný nárok neexistuje.

Zdá se tedy, že strategie paní Svobodové je jasná. Došlo k porušení ústní dohody, a proto se veškeré osobní ohodnocení ruší, a to i zpětně. Dle zjednodušené matematiky tedy platí, že prostě už nic nedostane, protože na osobní ohodnocení neměla nárok, takže to co bylo posláno jako osobní ohodnocení, je vlastně přeplatek a tedy už není třeba nic doplácet. Správně se domníváte, že tyto počty paní Svobodová nikdy nepředvedla na papíře a proto je celý výpočet netransparentní a vlastně i nedohledatelný, protože nikdo neví, co si kde paní Svobodová odečetla a kolik peněz mělo být vyplaceno. Co však jasné je, že poslaná záloha na kurz se nikdy nevrátila a informace o kurzu Denisa nikdy nedostala. Zde jsou počty jednodušší. Zaplatíte za kurz, který neproběhne a nikdo se ani neobtěžuje vás o tom informovat natož, aby vám poslal peníze zpátky, jak by slušnost vyžadovala.

Dle některých zdrojů, konkrétně různých internetových fór, se zdá, že Denisa nebyla jediná, kdo nedostal za svou práci u firmy Avedonna Agency s.r.o. zaplaceno. Otázkou tedy zůstává, jak dlouho ještě může tato firma riskovat bezpečí dětí i domovů klientů. Jak dlouho se může paní Svobodová obohacovat na práci jiných a zneužívat důvěru lidí, kteří chtějí usnadnit svou prací život ostatním? Jak dlouho jí to může procházet?

Pokud máte podobné zkušenosti s touto agenturou, neváhejte se ozvat. V kolektivu je síla a společně můžeme dokázat, že se nejedná o náhodné jednání, ale o čistý kalkul paní Svobodové při nevyplácení mezd.

Původní článek zde

 

Posted in Z domova | Comments Off on Avedonna Agency s.r.o. – hlídání dětí, úklid bytů a nevyplácení mezd

Londonův Tulák po hvězdách

Přetiskujeme zajímavou recenzi od Lukáše Borla, který je živým důkazem, že ani zdi věznice nedokážou zničit touhu po svobodném a spravedlivém světě.

Tulák po hvězdách je první kniha, se kterou jsem přišel do kontaktu ve vězení. Daroval mi ji kluk, co se mnou byl na cele. Poprvé vyšla v roce 1915 a Jack London byl při psaní inspirován skutečným příběhem nevinného odsouzeného Edda Morrella, který podstoupil pět let samovazby.

Příběh se vztahuje k událostem v americké věznici v San Quentin, kde si hlavní postava odpykává doživotní vězení na základě obvinění z vraždy. Jeho situace se začne výrazně komplikovat, když je křivě obviněn z organizování vězeňské vzpoury, která však byla jen výsledek fantazií vězeňského práskače. Ten ve snaze šplhnout si u vedení, přichází s tvrzením, že do věznice byl propašován dynamit. Ve skutečnosti to ale byl jen kvalitní tabák. Správci věznice věří práskačovi a v panice zahajují vyšetřování. Přesněji řečeno mučivou kampaň za získání informací o tom, kde je ukrytý neexistující dynamit. Hlavní postava příběhu je tím nejvíce postižena. Tráví mnoho let na samovazbě v sevření svěrací kazajky. Utrpení se však s pomocí dalších samotkářů naučí zdolat. Získává schopnost dočasně „zmrtvolnět“ vlastní tělo aby nevnímal bolest, mohl tělo opustit a pohybovat se mimo vězení. Zatímco tělo lehávalo v kazajce, on venku prožíval dobrodružné děje v různém časovém období na různých místech.

Čas od času tohoto vězně „navštěvoval“ ředitel věznice v domění, že z něj konečně dostane informace o dynamitu. Odpovědí mu ale vždy byl výsměch vězně, který mu tvrdil, že mučivý trest pro něj nepředstavoval žádný problém. Provokativně navíc ředitele pobízel, aby mu svěrací kazajku utáhnul pevněji nebo mu na tělo dal ještě jednu či dvě. Ředitel zuřil a vězeň si to užíval.

Příběh této knihy má v sobě silné poselství. Ukazuje, jak jedinec dokáže vzdorovat destruktivním vášním mocných, pokud v sobě najde dost síly a odhodlání. Číst takový příběh ve vězení je hodně povzbuzující. Na závěr si neodpustím citaci z recenzované knihy:

„Pět let jsem prožil ve tmě. Říká se tomu samovazba. Lidé, kteří to přežili tomu říkají smrt zaživa. Avšak těchto pět let smrti zaživa jsem si dokázal získat svobodu jakou poznal jen málokdo. Jako nejpřísněji izolovaný vězeň jsem se toulal nejen světem, ale i časem. Ti, kteří mě uvěznili na bezvýznamných pár let, poskytli mi zcela nevědomky širý prostor věků.“

– recenzi napsal Lukáš Borl ve vazební věznici Litoměřice

Posted in General | Comments Off on Londonův Tulák po hvězdách

Mateřství není bezmoc

Druhý diskusní příspěvek do rubriky Černorudý dudlík nám přináší Apolena Rychlíková. Máte s rodičovstvím podobnou zkušenost? Podělte se o své dojmy!

Byl počátek zimy roku 2012 a v kuchyni žižkovského autonomního infocentra se nervózně tísnilo kolem dvacítky dospělých. Většina z nich se připravovala na vstup do zatím neprobádaného světa „otců a matek“. Postupně nahlas zdůvodňovali svou přítomnost na místě. „Rodičovství by nemělo znamenat naši privatizaci,“ zaznělo takéa tohle vyjádření výstižně popsalo odhodlání většiny přítomných nenechat se po narození dítěte „vyřadit“ z veřejného života. A tak vzniklo MamaTata. Alternativa ke klasickým představám o úloze rodičů, sebevzdělávací platforma a kočárkový předvoj všelijakých demonstrací.

Vytěsněné těhotenství

Já, tehdy třiadvacetiletá, jsem byla někde v půli těhotenství a vůbec mi nedocházelo, jak se můj život promění. Zpětně si myslím, že jsem se k tomu postavila s vytěsňovací taktikou. Prostě jsem si nepřipouštěla, že jsem těhotná. Chodila jsem do školy, pracovala, v pátém měsíci odjela chránit Romy před vystěhováním na ubytovnu do Krásného Března, připravovala autorský ročníkový film – příznačně nazvaný RODINA. V osmém měsíci jsem natáčela pro seriál Expremiéři díl o Mirku Topolánkovi, chodila s ním hodiny po Brdech, televizním autem pendlovala po ose Praha-Ostrava-Brno-Praha. Večery jsem až do rána trávila na koncertech a prostě tak normálně fungovala jako dřív. A potom jsem 25. 5. 2013 porodila dceru René.

Bylo to v době, kdy v Istanbulu hořely parky, u nás dodělávala Nečasova vláda a víkend co víkend se na severu chodilo „na Cikány“. Účast na některých akcích jsem zvládala až tvrdohlavě – snad pět dní po porodu jsem už demonstrovala před tureckou ambasádou. Radost z narození dítěte ale byla v té době narušována určitou „bezmocnou odpovědností“ – novým pocitem, který jsem do té doby nemohla vůbec zažít. Jakkoliv banálně zní zjištění, že už navždy zůstanete jako rodič s dítětem provázaní, myslím, že prvotní šok z míry oné odpovědnosti zažije každá matka. Je to paralyzující pocit. Ležela jsem tehdy s několikadenní René v posteli a očima hltala televizní zpravodajství. Především každotýdenní pokusy o pogromy i v oblastech, které mají k nálepce „sociálně vyloučená“ daleko (třeba sídliště Máj v Českých Budějovicích), ve mně vyvolávaly až panický strach. Jednak jsem se těžko smiřovala se skutečností, že nemůžu pomoci na místě, a také mě ona míra nenávisti děsila víc než kdy jindy – už jsem nebyla sama. „Co když jsem právě porodila dítě do světa, který pro něj nebude bezpečný?“ honívalo se mi tehdy psychoticky hlavou.

Moci se potkat

Většina z rodičů kolem mě se pohybuje v blízkosti různých aktivistických hnutí. Právě touha po žité alternativě nás koneckonců svedla dohromady do MamaTata. Historicky první squatterská obsazovačka s dětskou spoluúčastí se odehrála v půlce června 2013 na pražském Žižkově. V radostné atmosféře se vniklo do léta prázdného domu v Řehořově ulici – my, rodiče, jsme vyhnali z jedné místnosti kuřáky a přetavili ji na dětský koutek. Do prachu se položily deky, z projektoru se pouštěl Krtek. I když jsem tam zvládla vydržet jen necelé dvě hodiny, při pohledu na zbytek lidí v baráku mi došlo, co se děje. Najednou jsme normalizovali angažovanost i rodičovství.

Hlavní náplní MamaTata bylo vzdělávání zdola a pravidelné setkávání. Možnost vidět, že stejné problémy, s jakými se potýkáte vy, zažívá i někdo jiný a řeší je úplně jinak (nebo třeba stejně), pomáhá držet si odstup a nadhled. Když jsem ještě měla dost nesnesitelného pediatra, který na mě poslal sociálku, navzdory tomu, že odjakživa drobná René byla zdravá (nemám mu to za zlé, z jeho pohledu jsem měla skoro podvyživené dítě a on za něco takového nechtěl nést odpovědnost), bylo hrozně důležité moci své obavy s někým sdílet a neslyšet přitom pořád dokola, jak svou neschopností ohrožujete dítě. Tam, kde většina matek zůstává v izolaci, ať už vinou rigidního společenského pohledu na mateřství či ze své vůle, a ke sdílení jim slouží hlavně internet, jsme měli co čtrnáct dní společná setkání, jindy karnevaly nebo squatterské akce. Řešili jsme očkování, výživu, vzdělávací metody, ale co bylo hlavní – nereprodukovali jsme jen cizí normalizované představy o tom, jak je to správně.

Když se při pohledu na René zamýšlím nad tím, co je vlastně mateřství, z mysli se noří slovo „seberealizace“. Taková, která se rodí ve chvíli, kdy si naplno dokážeme připustit fakt, že odpovědnost za dítě není bezmocí někam nejít a něco nemoct dělat, ale nedozírnou mocí někoho bezmezně milovat a se vší opatrností ho vybavit na život. Je kolikrát těžké si to uvědomit, ale je to tak. Mateřství je nejvyšším možným a nejtrvalejším stádiem seberealizace.

***

Na našem posledním společném MamaTata výletě na hory (žádný sníh, zato spousta bahna) jsme každý večer vyčerpaně hleděli na desítku pobíhajících dětí. Už dávno neřešíme očkování, výchovu nebo stravu. Trpělivě čekáme, až děti usnou, abychom si v klidu mohli dát pivo. Jsme už spíš „MatkyFotrové“, ale stejně díky za to.

 Autorka je dokumentaristka na mateřské dovolené.

Posted in Černorudý dudlík | Comments Off on Mateřství není bezmoc

Mezinárodní týden na podporu politických vězňů 2017

Tento rok bude probíhat Mezinárodní týden na podporu anarchistických vězňů už popáté. Koná se mezi 23. a 30. srpnem a letos přicházíme silnější, než kdy dřív!

Někteří političtí vězni mají podporu zajištěnou, ale zdaleka ne všichni. Také ti podporovaní jsou většinou součástí autoritativní politiky, nikoliv aktivit zdola. Anarchističtí vězni nejsou vždy dobře známí lidé, i když můžou být dlouhodobě aktivní v hnutí.

Jejich způsob obrany před utlačovateli se nemusí vždy slučovat se zákony dané země, což je jim vytýkáno autoritativními organizacemi. Množství a rozmanitost případů anarchistických vězňů je překvapivě příliš mnoho.

Naším záměrem bylo vybrat týden, ve kterém by bylo co nejjednodušší realizovat různá vyjádření solidarity, která by se navzájem podpořila. Jako začátek tohoto týdne bylo zvoleno datum popravy Sacca a Vanzettiho, dvou italsko-amerických anarchistů, v tzv. USA v roce 1927. Byli usvědčeni na základě velmi chatrných důkazů a hodně lidí dodnes věří, že byli potrestáni za jejich anarchistické přesvědčení.

Přidejte se!

Solidarita se dá vyjádřit různými způsoby.

Prosíme, dejte nám vědět o vaší akci na email tillallarefree@riseup.net. Můžete ji také oznámit předem a my ji uvedeme na seznamu akcí na stránkách http://solidarity.international/. Najdete zde také příklady a tipy možných aktivit, jak psát dopisy vězňům, odkazy na seznam anrchistických vězňů a více.

(převzato z webu ABC: https://anarchistblackcross.cz/2017/mezinarodni-tyden-na-podporu-anarchistickych-veznu-2017/df)

Svobodu všem politickým vězňům!

Posted in General, Ze světa | Comments Off on Mezinárodní týden na podporu politických vězňů 2017

Hamburk očima anarchistů

Že odpor žije, se v Hamburku na summitu G20 na začátku července rozhodlo ukázat více než 100 000 lidí. Přinášíme report z pera kolektivu OAF.

Protesty proti zasedání představitelů 20 nejmocnějších států světa trvaly celý týden, přičemž formy byly různé – od poklidných, mírumilovných pochodů městem, na které přišly i rodiny s dětmi, až po hořící barikády u squatu Rote Flora. V některých částech města dokonce hořela auta a vybíjely se výlohy.

Německá vláda se samozřejmě snažila protesty (včetně těch legálních) potlačovat. V ulicích tedy byly kromě tisíců demonstrujících i tisíce těžkooděnců a tajných fízlů, spousta vodních děl, antonů, a na pomoc přijela dokonce i rakouská policie. Nad městem ve dne v noci kroužily vrtulníky. Fízlové se chovali opravdu brutálně, od mlácení lidí na útěku obušky, použití slzného plynu a pepřového spreje v případech, kde to ani zdaleka nebylo nutné, až po masivní nasazení vodních děl. V jednu chvíli se dokonce objevila protiteroristická jednotka se samopaly.

Probíhaly kontroly na hranicích, a ještě několik dní po protestech policie buzerovala lidi, uzavírala ulice a hledala „zahraniční extremisty“. Dle dostupných zdrojů bylo přes 100 zadržených.

Lidé však ukázali svou sílu a i přes mohutné represe udělali v Hamburku úžasnou atmosféru. Městem se nesla antikapitalistická hesla a anarchistické a komunistické písně. Umělci v barevných kostýmech hráli a tančili před řadami těžkooděnců a někteří odvážlivci se postavili policejnímu teroru a házeli po vodních dělech a do útvarů těžkooděnců skleněné lahve a dlažební kostky. Protesty měly mezi obyvateli Hamburku obrovskou podporu. Z oken visely transparenty a někteří dokonce demonstrantům nabízeli zdarma jídlo nebo vodu. Obzvlášť vidět byla solidarita ve čtvrti St. Pauli. Na tamním fotbalovém stadionu byl dokonce zařízený kemp.

Z akcí v Hamburku bychom si měli my všichni, anarchisté, komunisté, antifašisté, vzít příklad. Červencové protesty byly dokonalými příklady solidarity mezi levicovými hnutími celého světa. Byly i dobrými příklady odporu proti útlaku mocných. Proto je třeba začít se organizovat a vzájemně podporovat. V Hamburku jsme to dokázali. Dokážeme to příště tady?

Staat, Nation, Kapital, Scheiße!

Posted in General, Ze světa | Comments Off on Hamburk očima anarchistů

Barvy Ostravy jsou jinde!

Vadí vám, že velké korporace strkají své pařáty už i do kulturních akcí? Organizátorům akce Dollars of Colours taky. Akce měla poukázat na to, že z původně alternativního festivalu Colours of Ostrava se v průběhu let stala megaakce s velkými sponzory, kteří si kulturou myjí ruce nad zlem, které páchají v tomto regionu.

Ve čtvrtek 20. 7. se tedy Ostrava obarvila poněkud jinak. Ve čtyři odpoledne se lidé sešli na louce u Slezskoostravského hradu. Tam si účastníci akce mohli před průvodem vyrobit pikety, nebo si odpočinout na dekách. Pro všechny bylo připraveno veganské pohoštění v podobě baget, zákusků a spousty dalších věcí. Jídlo a pití bylo za dobrovolný příspěvek a vybrané peníze šly podle volby platících kolektivu Probuď domy, který akci pořádal, a hnutí Obraz, které bojuje za práva zvířat. Na místě proběhly koncerty několika umělců. Zahráli folkový hudebník Páska, 69 Popgejů, Beltza Gorria a Sakkikangas. Poté vyrazil za zvuku samba bandu a DJs asi padesátičlenný průvod směrem do centra. Při cestě se dělaly zastávky na přečtení textů o jednotlivých sponzorech Colours of Ostrava. Zastavovalo se například u ulice Žofinská, kde chce město kvůli rozšiřování stavby objektů okolo obchodního centra Nová Karolina zbourat dům, ve kterém stále bydlí poslední nájemník. Zastavilo se také u samotné Nové Karoliny, kde byly přečteny hned dva texty. Jeden o firmě H&M a druhý o České spořitelně. Průvod došel přes ulici Stodolní na louku u bývalých jatek, kde čekali další lidé a kde se konaly další koncerty. Vystoupili například The Neunikneš, Leto, Smích hyen, nebo Unlikely Japan.

Koncerty u Jatek však akce nekončila. Pro zájemce byla totiž připravena afterparty na utajeném místě. Z dodávky osvětlené blikajícím vánočním řetězem hráli Roots’n’Future, Dynasteel, Jakub Adamec a zazpíval Marius Konvoj. Na místě byl k dispozici také improvizovaný bar s kasičkou na dobrovolné příspěvky. Atmosféra byla po celou dobu velmi příjemná a přátelská, a to i když v jednu chvíli začalo pršet. Lidé tančili až do tří do rána, poté se postupně rozešli. Akce byla poklidná a obešla se naprosto bez přítomnosti policie.

Kreativní protest má i po více než týdnu velké ohlasy. Velká část, převážně ze strany návštěvníků Colours, je sice negativní, ale i to se počítá. Cílem totiž nebylo, jak si mnozí myslí, udělat okamžitý převrat a zničit festival Colours of Ostrava. Cílem bylo rozpoutat diskuzi o problémech, které se festivalu týkají. To se kolektivu Probuď domy dokonale povedlo. A také se povedlo zorganizovat příjemnou akci, ze které lidé odcházeli spokojení.

K nejčastějsím argumentům proti patří například ten, že festival Colours of Ostrava přitáhne do Ostravy spoustu lidí z celé republiky, kteří jinak o tomto městě sotva kdy uslyší a ukazuje jim jeho přívětivou tvář. Co už ale toto prohlášení neobsahuje je fakt, že Ostrava je takto „barevná“ pouze po tři dny v roce, kdy festival trvá. Colours of Ostrava sice ukazuje turistické Vítkovice, dlouho do noci otevřené bary na Stodolní, koncerty velkých kapel a parkování zdarma v Nové Karolině, neukazuje ale neúnosné smogové situace každou zimu, neukazuje rodiny vystěhovávané z domovů kvůli developerským plánům nebo fiktivním prohřeškům a neukazuje ani desítky prázdných a chátrajících domů po celém městě. Je sice hezké, že sem lidé jezdí, na ostravské situaci to ale nic nezmění. Residomo, Agrofert ani Mittal totiž nechtějí, aby lidé věděli o tom, co ve městě zničili. Raději se skrývají za oponu kultury a na lidi to kupodivu zabírá.

Tím, co znovu přivede Ostravu k životu by neměly být peníze velkých korporací, které ve výsledku stejně nikdy neskončí tam, kde by byly opravdu potřeba. Naše města musí oživit aktivita zezdola. Akce organizované přímo obyvateli měst jsou důležité, stejně jako samosprávné komunity a alternativní prostory. Nenechme si kulturu zkazit kapitalisty. Barvy Ostravy jsou jinde!

Posted in General, Z domova | Comments Off on Barvy Ostravy jsou jinde!

Soudní spis, nebo politický pamflet?

Přinášíme zajímavý text našeho sympatizanta, který polemizuje s policejním usnesením v druhém kole kauzy Fénix.

Díky angažovaným právníkům je možno prolistovat si usnesení PČR ve věci dalšího kola politicky motivované akce Fénix, jejímž cílem je kriminalizovat sociální aktivismus. V čem se protiextremistická taktika státu posunula?

Podřezávání vlastní větve

V prvé řadě je třeba dát za pravdu menšinovému proudu v rámci radikální levice, který dlouhodobě upozorňoval, že postihování „nenávistných projevů“ je přinejmenším dvousečné. Zatímco mnozí antifašisté nadšeně tleskali, když byli přední čeští islamofobové hnáni k výslechu za své výroky na sociálních sítích, prozíravější levičáci tušili, že ukrajování svobody projevu salámovou metodou se dřív či později dotkne všech.

A tak tady najednou máme v praxi paragraf 403 – založení, propagace a podpora hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. Zjednodušeně řečeno, skupina anarchistů je stíhána za propagaci třídního boje. Přestože většina právníků dlouhodobě upozorňovala na velmi obtížnou aplikovatelnost tohoto paragrafu v rámci kriminalizace radikální levice, je zřejmé, že právě ona nejednoznačnost dává justici velmi volnou ruku k tomu, co vše pod propagaci třídního boje zařadí. Stačí si vzpomenout na rok 2006 a zákaz Komunistického svazu mládeže jen proto, že svaz ve svých programových dokumentech vyzýval ke zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

V době, kdy zuří třídní válka zejména ze strany elit proti neprivilegovaným, může být za propagaci třídního boje chápán často jen komentář k současnému stavu. Příkladem (ve spisu na straně 17) může být kriminalizace aktivit Mostecké solidární sítě v rámci kauzy Řízkárna. Co na tom, že vztek aktivistů směřoval ke konkrétnímu člověku, který nevyplácel svým zaměstnancům mzdy? Soud – chce-li – může bojkot restaurace chápat jako symbolický útok proti třídě kapitalistů.

Řekni mi, co čteš…

Dalším precedentem, který bychom neměli nechat bez povšimnutí, je vytváření jakéhosi seznamu zakázané četby. Kromě komuniké Sítě revolučních buněk jsou to také brožury (ve spisu strana 9), v nichž soud shledal protistátní obsah. Jak ale takové brožury v přehršli antikapitalistické literatury rozeznat? Hledat v nich prvky povstaleckého anarchismu? Ten propaguje i kniha Vzpoura přichází, kterou vydalo pražské nakladatelství Rubato a můžeme ji běžně zakoupit v knihkupectví. Zkoumat, jak moc se v nich nadává na kapitalisty? Schováme si tedy všechny výtisky A2, Solidarity či Existence, abychom je uchránili před případnou domovní prohlídkou?

S tím souvisí i zveřejňování komuniké Sítě revolučních buněk. Existuje skutečně tak přímá korelace mezi zveřejněním jakéhosi revolučně-romantického pamfletu a pácháním žhářských útoků, jak deklaruje soud? Kolektivy, které komuniké zveřejnily, jasně avizovaly, že pouze otiskují text, který jim přišel na e-mail s prosbou o publikaci, některé dokonce připojily jasný nesouhlasný dovětek. A opět – pokud budeme uvažovat ad absurdum – části komuniké se objevily (rovněž s dovětkem redakce) třeba na serveru lidovky.cz. Neměl by být autor článku už jen z úřední povinnosti předvolán k podání vysvětlení?

Nepřátelé lidu za katrem

Až tragikomicky působí jistá teatrálnost, se kterou soud přistupuje k obžalovaným. Údajní pachatelé vystupují proti „ústavnímu zřízení a principům liberální a pluralitní demokracie“ (str. 16). Nechme stranou srovnání s podobně bizarní obžalobou předlistopadových disidentů a přesuňme se k samotné formulaci, která – stejně jako její normalizační předchůdkyně – brání zejména ideologii, které snad nevěří ani samotný soudce. Jaký má například význam diskuse o ústavním zřízení v zemi, kde zákony nerespektují ani nejvyšší ústavní činitelé? V čem je současná demokracie liberální, když základní prvek liberalismu – svoboda slova – je právě v tomto procesu postaven před soudní tribunál? A konečně – v čem je současný režim pluralitní, když jsou v něm potlačovány jakékoli politicko-ekonomické alternativy?

Liberální iluzi neudrží ani podrobný popis dlouhodobých a odposlechů či domovních razií (ve spisu strana 18 – 21), kde establishment bez obalu přiznává, že je profízlovaný skrznaskrz (ostatně za pronásledování „extremistů“ zaplatí ročně daňový poplatník více než 650 milionů). Pak už ani nepřekvapí, že policisté v zabaveném počítači jednoho z aktivistů „nalezli“ nezaheslované složky s kompromitujícím materiálem, které byla pojmenovány slovy „molotov“ či „nesmí opustit server“. Trochu zvláštní v kontextu skupiny, která při surfování na internetu dodržovala nejvyšší bezpečnostní pravidla a její komunikace probíhala dle dostupných informací policie často v šifrách.

Autoritářská logika

Divoké fantazie vyšetřovatelů vyplouvají na povrch v poslední části spisu (strana 58), kdy hovoří v kontextu anarchistické organizace o „řídících orgánech“ a „nadřízených a podřízených“. U Sítě revolučních buněk, jejíž existence doposud ani nebyla prokázána, se ve spise rovnou mluví o „užším vedení“. Nebylo by lepší rovnou stanovit, kdo byl v Revolučních buňkách předsedou, místopředsedou či tajemníkem?

Korunku všemu nasazují politologové Mareš a Výborný. Jejich stručné analýzy se omezují na tvrzení, že „Síť revolučních buněk vychází z anarchismu“. Tím v podstatě připravují půdu pro represe z ideologického hlediska, protože vytváří dojem, že anarchista rovná se žhář. Co na tom, že povstalecké buňky jsou velmi okrajovou a marginální součástí anarchistického hnutí? Co na tom, že podobnou praxi většina anarchistických organizací odmítá (a obžalovaní to reflektují) a co na tom, že tyto anarchoindividualistické experimenty skončily na smetišti dějin již na konci 19. století? Média ani veřejnost takto subtilně neuvažují a štvavou kampaň proti nevinným tak zbaští i s navijákem.

Posted in Teorie, Z domova | Comments Off on Soudní spis, nebo politický pamflet?

Bez blokády by se o kauze Bělověžského pralesa nikdo nedozvěděl

Přinášíme exkluzivní rozhovor s Johanou, environmentální aktivistkou, která se aktivně zúčastnila blokády kácení Bělověžského pralesa.

***

Bělověžský prales je poslední nížinný prales v Evropě zapsaný v seznamu UNESCO. Kde se vlastně vzala politická vůle pustit se do jeho kácení?

Asi zásadní změna nastala poté, co před dvěma lety do úřadu ministra životního prostředí nastoupil lesník Jan Szyszko. Navrhnul regulační odstřel zubrů a výrazně navýšil plány na těžbu dřeva v této oblasti. Následně z Rady pro ochranu přírody vyhodil 32 z 39 vědců, neboť se k těmto plánům vyjadřovali nesouhlasně.

Na kácení ihned zareagovali ekologičtí aktivisté a aktivistky z celé Evropy a sjeli se do Polska těžbu blokovat. Jak vlastně polská společnost takový aktivismus vnímá?

Byla jsem účastnicí blokády pouze na místě, proto můžu těžko mluvit za celé Polsko. Ve srovnání s blokádou na Šumavě v roce 2011 ale přístup veřejnosti považuji za výrazně příznivější. Ve velkých městech Polska se organizují demonstrace proti kácení a i samotní místní často blokádníkům nosí výpěstky ze zahrádek jako podporu. Samozřejmě nalezneme i odpůrce, zejména ty obyvatele bělověžské oblasti, kteří přijali Szyszkovu propagandu, tvrdící, že pouze zvýšení kácení může udržet zaměstnanost. S těmito názory se ale ztotožňuje jen menší část lidí, oproti tomu většina, žijící z turismu, či informovaná o skutečném stavu problému zaměstnanosti, chce prales chránit.

Přestože blokáda byla avizovaná jako nenásilná, aktivisté mnohokrát čelili násilí ze strany policie. Byl tento vývoj v souladu s očekáváním? Jak se policejnímu násilí bránit?

Spíše než ze strany policie dochází k tvrdšímu zacházení ze strany tzv. lesní stráže, což jsou jednotky střežící harvestor, které mají práva proti blokádníkům fyzicky zasahovat a vyžádat si jejich identifikační údaje. Tito strážci sem byli po dobu blokády přivezeni z velké části Polska, proto je v současnosti každý z těžících harvestorů obklopen suitou hlídačů, znesnadňujících dostat se i jen na cesty vedoucí k nim, natož je zablokovat. Policie se oproti tomu, alespoň v případě zásahů, u nichž jsem byla, ukázala jako profesionální a maximálně se vyhýbající jakémukoli násilí. Obranou proti jakémukoli násilí je striktní dodržování zásad nenásilí a samozřejmě všudypřítomné kamery v mobilních telefonech, jimiž nahráváme veškeré krizové dění. Díky polským přátelům, kteří s policií vždy okamžitě začnou komunikovat, k žádnému většímu násilí nedošlo.

Jak vlastně byly protesty koordinovány a jak se rozhodovalo o dalších
postupech?

Vzhledem k tomu, že se na blokádě vytrvale střídají lidé, je těžké udržovat všechno pod kontrolou. Musím ale uznat, že se to Polákům v rámci možností daří výborně. Skupina “vedoucích”, tedy lidí, kteří jsou na blokádě nejdelší dobu, mají nejvíc zkušeností a jsou důvěryhodní, většinu aktivit vymýšlela v jediném uzavřeném prostoru kempu, kvůli obavám z možného odposlechu. Večer pak probíhala každodenní setkání, kde se dohodl plán na další den, lidé se přihlásili na hlídky a různé potřebné práce. Následně se diskutovaly návrhy týkající se chodu tábora i dalších akcí.

Blokády pomohly zachránit před těžkou technikou stovky stromů, polská vláda přesto pokračuje v rabování. Dají se dosavadní protesty považovat za úspěšné?

Myslím, že za úspěšné se považovat dají. Tyto protesty aktivizovaly spoustu lidí, pomohly upozornit na dění v pralese UNESCO, v němž je zapsaný a v současnosti se povedlo dostat tento případ až k soudnímu dvoru Evropské unie. Bez snahy tolika lidí je velmi pravděpodobné, že by si mohl ministr les postupně vykácet celý a mimo Polsko by se o tom nikdo nedozvěděl. Každý z harvestorů za den pokácí 200 – 300 stromů, takže i kratší blokáda má významný vliv na nemalý kus lesa.

Na akci nechyběli ani anarchisté. Jak organizátoři vnímali jejich přítomnost? Pomohla blokáda odbourat předsudky vůči anarchistům?

Anarchisté byli stejně jako všichni ostatní účastníci vítáni. Vzhledem k tomu, že ale před naší návštěvou mělo dojít k nějaké vyhrocené situaci, při níž jeden z anarchistů nepostupoval podle konsensu nenásilí, byli důrazněji upozorňováni, že se jedná o striktně nenásilnou blokádu a mírový protest. Jeden anarchista byl také požádán, aby si neoblékal svoji mikinu s áčkem, už kvůli tomu, že je kemp striktně apolitický a nehlásí se k žádné ideologii ani organizaci. Nevím, jestli měl někdo z přítomných proti anarchistům nějaké předsudky.

Já sama jsem se s anarchistickým kolegou z Česka ráda bavila a naše diskuze se často dost protáhly a nadnesly mnoho témat k přemýšlení. Na druhou stranu, zrovna on považoval nenásilný protest za ztrátu času a nesmysl, a ačkoli se nenásilné blokády účastnil, vnitřně s ní nesouhlasil. Myslím, že přítomní polští anarchisté ale takhle radikální nebyli a na blokádě udělali velký kus práce. Kdyby mohli přijet a zapojit se do blokády další čeští anarchisté, mohlo by to znamenat pro blokádu významnou, tolik potřebnou posilu.

Myslíš, že ekologické požadavky demonstrantů mohou přerůst v požadavky sociální, jak se tomu stalo například v Turecku v roce 2013?

V případě blokády v Bělověži mi tenhle postup přijde nepravděpodobný. Ačkoli jsou účastníci a účastnice nespokojeni se současnou situací na politické scéně, chtějí svoje síly věnovat především záchraně pralesa a prohlášení jeho celé plochy národním parkem. Nechtějí se proto spojovat s žádnými politickými organizacemi, což by mohlo způsobit roztříštění sil demonstrantů.

Posted in Rozhovory, Z domova | Comments Off on Bez blokády by se o kauze Bělověžského pralesa nikdo nedozvěděl

Colours of Ostrava nebo Colours of Dollars?

Známý hudební festival Colours of Ostrava bude letos symbolicky konfrontován happeningem Colours of Dollars, kterou pořádá kolektiv Probuď domy. Aktivisté a aktivistky se tak snaží poukázat zejména na kontroverzní způsob financování festivalu i jeho komerční podstatu. Připojíte se také?

Z prohlášení pořadatelů:

“Festival Colours of Ostrava má za sebou mnohaletou historii pečlivě budovaného a vybraného hudebního happeningu. Plejáda zvučných jmen umělců a umělkyň nebere konce a z alternativního festivalu se stala megaakce čítající desetitsíce návštěvníků.

Aktuálně je festival jako zlaté tele Ostravy a barevné vítkovické kulisy jeden z mála obrazů, který se lidem z daleka při slově Ostrava vybaví.

Colours of Ostrava jsou velkým spektáklem, který dělá z Ostravy nereálně barevnou fatamorgánu uprostřed jinak každodenní šedi smogového města a sociálních problémů.

Aniž bychom chtěli vylít s vaničkou i dítě kvalitní muziky, chceme na tyto rozpory poukázat a říct nahlas, že skutečná Ostrava je jinde, než v pečlivě oploceném, blikajícím parku konzumu a koupené kultury!

Zveme na mejdan do ulic, s alternativním lineupem a nastaveným prostředníčkem celé logice hudebního průmyslu, kde začíná jít především o prachy a kvalitní umělci jsou buď součástí, nebo obětí tohoto novodobého spektáklu. Barvy Ostravy jsou jinde!

Na závěr dobrá zpráva pro rodiče – akce bude baby friendly, zábava pro děti součástí.”

 

Lineup akce:

16.00 – 17.30 | koncerty, DJs v okolí Slezskoostravského hradu
17.30 – 18.30 | průvod směr Výstaviště – Masarykovo náměstí – Karolina – louka za Stodolní
19.00 – 22.00 | koncerty, DJs na louce za Stodolní (u Jatek)

Facebooková událost zde

Posted in Z domova | Comments Off on Colours of Ostrava nebo Colours of Dollars?

Třetí číslo Bezvládí ke stažení

Nové číslo Bezvládí je na světě a opět shrnuje to nejdůležitější, co se v rámci anarchistického hnutí na ostravsku událo. Protože se nám již do třetího čísla nevlezl report ze squatterské akce v Praze, zveřejňujeme jej na webu jako samostatný článek. Za nanejvýš důležité rovněž považujeme upozornit veřejnost na nové kolo represí proti sociálním aktivistům.

V zahraniční rubrice jsme tentokrát čerpali z webu Ainfos.ca a přinášíme v ní novinky z Řecka, Británie či Chorvatska. V teoretické rubrice rozjíždíme seriál nejčastějších předsudků vůči anarchismu, které se často objevují i v rámci antikapitalistického hnutí.

Stahujte a distribuujte zde

Posted in Infolist Bezvládí, Z domova | Comments Off on Třetí číslo Bezvládí ke stažení