Třetí číslo Bezvládí ke stažení

Nové číslo Bezvládí je na světě a opět shrnuje to nejdůležitější, co se v rámci anarchistického hnutí na ostravsku událo. Protože se nám již do třetího čísla nevlezl report ze squatterské akce v Praze, zveřejňujeme jej na webu jako samostatný článek. Za nanejvýš důležité rovněž považujeme upozornit veřejnost na nové kolo represí proti sociálním aktivistům.

V zahraniční rubrice jsme tentokrát čerpali z webu Ainfos.ca a přinášíme v ní novinky z Řecka, Británie či Chorvatska. V teoretické rubrice rozjíždíme seriál nejčastějších předsudků vůči anarchismu, které se často objevují i v rámci antikapitalistického hnutí.

Stahujte a distribuujte zde

Posted in Infolist Bezvládí, Z domova | Comments Off on Třetí číslo Bezvládí ke stažení

Nenechme domy chátrat

Squatovačka v Hybernské ulici pohledem členky OAF.

Sobotu desátého června můžeme zařadit mezi úspěšné dny českého anarchistického hnutí. Toho dne kolem páté odpoledne skupina squatterů, včetně několika aktivistů a aktivistek z Ostravy, obsadila opuštěný objekt v centru Prahy na rohu ulic Hybernská a Senovážná.

Začalo se nenápadnými přípravami, poté aktivisté vyvěsili z oken transparenty a kolem sedmé se přešlo k prvnímu bodu programu – psaní dopisů politickým vězňům z Ruska. Většina však ještě nestihla dopsat ani první řádku, když se pod okny objevili policisté, které na „vetřelce“ v objektu patrně upozornil vrátný. Lidé u dveří s policisty chvíli vyjednávali, poté se část lidí zevnitř přesunula ven před dveře. Venku aktivisté přečetli své prohlášení, ve kterém zdůrazňovali paradox, že zatímco spousta domů chátrá, lidé přicházejí o domov kvůli vysokým nájmům, nevýhodným podmínkám a absence podpory ze strany státu. Také podpořili kolektiv žižkovské Kliniky, jemuž hrozí vyklizení. Několik lidí přineslo kytary, a tak se po chvíli centrem Prahy rozléhaly sociálně kritické písně. Poté následovalo promítání na budovu ČNB, která leží naproti obsazeného domu. Po několika hodinách policie uzavřela nejen bezprostřední okolí objektu, ale i přilehlé ulice. Trvalo ještě několik hodin, než se těžkooděncům podařilo vyvléct zabarikádované aktivisty z budovy. Jejich přátelé na ně mezitím, stále za zvuku anarchistických písní, čekali za řadami těžkooděnců a kordony policejních aut, přičemž se policistům snažili jejich „práci“ co nejvíce znepříjemnit. Aktivisté na střeše vydrželi až do rána, poté dobrovolně slezli dolů. Zadržení squatteři zevnitř budovy byli naštěstí po několika hodinách propuštěni.

Budovy jako je ta na Hybernské dobře ilustrují, jaké jsou vlastně zájmy státu. Státu nejde ani zdaleka o to, aby se domy využívaly ku prospěchu komunity nebo lidí bez střechy nad hlavou. Raději nechá domy chátrat, nebo je prodá soukromým investorům a spekulantům. Pro ně jsou budovy jen komoditou. A když pak lidé vezmou iniciativu do vlastních rukou, domy obsadí a začnou se o ně starat a využívat je, okamžitě proti nim zakročí policie a soudy.

Nenechme domy chátrat. Nebojme se a ukažme, že si lepší svět umíme zařídit. Obsaď a žij!

Posted in Z domova | Comments Off on Nenechme domy chátrat

Konfrontujme společně summit G20!

Opět se blíží summit nejmocnějších světových elit, které budou za zavřenými dveřmi rozhodovat o osudech nás všech, aniž by vyslyšeli náš hlas. Přetiskujeme výzvu z webu afed.cz, která je zároveň pozvánkou na kontrademonstraci. Budou se psát v Hamburku dějiny?

#BlockG20 – colour the red zone!

Sedmého a osmého července 2017 se v Hamburku sejdou hlavy devatenácti nejbohatších a nejmocnějších států světa. Chtějí se poradit o svých krizích, o budoucnosti globálního kapitalismu. K tomu turecký autokrat Erdoğan, generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny a prezident největší kapitalistické despocie Si Ťin-pching, indický premiér Módí, zkorumpovaný brazilský prezident Temer a samozřejmě ruský „car“ Putin. Uzavřou tam novou dohodu, jak vládnout světu, kdo co dostane, jak si udržet a rozmnožit profit a moc, a především jak poraženým, kteří doplácejí na obrovské nerovnosti, zabránit, aby klepali na jejich dveře?

To není naše starost ani náš problém. Globální nespravedlnost je kořenem všech chorob tohoto světa: hladu, chudoby, klimatické katastrofy, zničeného prostředí, válek, uprchlictví. Je to jejich chaos a o něm chtějí v Hamburku jednat. Bylo nám řečeno, že se svobodný Západ musí sjednotit proti teroru islamistického chalífátu. My už se ale nenecháme dál obelhávat. Jako svobodní a rovnocenní lidé jsme nesmiřitelní nepřátelé veškerého fundamentalismu. Nám či naším jménem nelze ospravedlnit žádný teror. Když odmítáme teror fundamentalismu svaté války, zpochybňujeme také fundamentalismus kapitalistického tržního hospodářství.

Summit G20 si bere město jako rukojmí. Lidé v Hamburku mluví už jen o tom, že se jejich čtvrti mění na zóny s vysokou bezpečností. Mnozí se pak sotva dostanou domů, cestu do pekárny bude střežit odstřelovač. Účastníci summitu se zalígrují, neboť svým voličům (pokud existují) už dlouho nedůvěřují. „Svobodný svět“ se bude scházet za ostnatým drátem NATO, betonovými bloky a armádou policajtů, vojáků a dalších takzvaných bezpečnostních složek. No, pěkně děkujem! Už jen proto je pro nás a pro mnohé další jedno jisté: G20 není vítána!

Co děláme, je oprávněné

Mnozí z nás jednají v sebeobraně, aby zachránili náš svět, jiní jednají v duchu větší svobody, další z touhy po vzpouře. Takže pomocí pravidel silničního provozu by nás zastavit neměli. Kdo chce stavět zdi, kdo půlku země vsadí do vězení, kdo ruinuje města, kdo nechává utopit tisíce lidí ve Středozemním moři, ten by nás neměl poučovat o rozumu, pořádku a právu. Jen tlachají. Samé plané a lživé kecy. G20 nás nereprezentuje! Nemají žádné řešení reálných problémů našeho světa. Jejich ekonomický systém je naprosté šílenství: žádný ohled na budoucnost, přírodu a na právo všech lidí na důstojný a svobodný život. Máme přihlížet tomu, jak ničí náš svět?

Říkají nám: „G20 reprezentuje dvě třetiny lidstva.“ To je má legitimizovat. Ne! Stojí za osmdesáti procenty celkových emisí CO2. Za válkami, za obrovským uprchlictvím, za nerovností, které dohání tolik lidí k zoufalství. Projednají jen to, jaký z absurdních scénářů se prosadí: nesmlouvavý neoliberální volný trh, nebo autoritářský oligarchický kapitalismus, obojí současně, nebo prostě otevřená diktatura? Ne našim jménem! My volíme jedinou spolehlivou věc v této době velkého neklidu: všeobecné přátelství bez hranic, vzpouru sobě rovných!

Spoléháme na vzpurnou mysl a rozum srdcí. Prohlašujeme: Porušíme předpisy a červenou zónu zablokujeme. Ne vše, co děláme, je v souladu se zákony, ale vše je otevřené a viditelné pro všechny, kteří se zúčastní. Samozřejmě to s sebou nese riziko. Vzpurná neposlušnost není vyšívání. V případě, že se policie bude chovat nevyzpytatelně a násilně, nevyděsí nás to a nikdo nemusí mít strach, neboť nás budou tisíce a budeme držet při sobě. Jednáme v tradici hnutí Block G8 z Heiligendammu, Dresden Nazifrei, Castor schottern, Ende Gelände či Blockupy; událostí, v nichž bylo vždy citelné přesvědčení, síla a naděje. Dohodneme se na tom, co budeme společně na různých místech dělat, tak aby se mohl zúčastnit každý. To je naše politika přátelství během velkého shromáždění.

Celý Hamburk bude oslavou naděje

Budeme v počtu desetitisíců v ulicích v srdci Hamburku běhat, tančit, sedět, pohybovat se. Budeme se přesouvat ulicemi ve vícero skupinách jako prsty ruky, nečekaně, směle a solidárně. Budeme ze všech směrů proudit k místům konání summitu, k výstavním halám, k radnici, k budově Labské filharmonie, zkrátka k takzvané červené zóně mocných. Když nás bude chtít zastavit policie, najdeme si k našemu cíli jinou cestu. Tam, kde to bude nezbytné, překonáme zátarasy a pronikneme skrz řetězy policajtů. Budeme se bránit, abychom nebyli biti, aby nám slzný plyn nepopálil oči a nebránil nám v dýchání. Budeme vyhledávat politickou konfrontaci, ne fyzický útok. Bude nás mnoho. V tom spočívá naše ochrana. Půjdeme tak daleko, kam nás naše odvaha zavede. Zůstaneme i v noci. A bude nás slyšet. Společně se všemi, kteří zde budou, a pro všechny, kteří zde nebudou moci být.

Nebudeme s naší masovou akcí v ulicích sami. Těšíme se a jsme solidární se všemi, kteří sdílejí kritiku G20 a kteří budou spoluutvářet náš den: pouliční párty, pléna, noční kluby, zacpané silnice, blokády, všudypřítomné akce a pohyb sem a tam. Mluvíme spolu navzájem, jsme neustále otevřeni k rozmluvám a oslovujeme další. Zveme všechny, aby s námi navázali kontakt a zúčastnili se této události.

Vzájemné učení a rozmanité jednání

Náš způsob života, naše vášně a naděje můžou být rozdílné. Všichni ale opovrhujeme upínáním se ke krvi, pohlaví a rase, k národu a posvátným penězům. Jsme odboráři, učni, důchodci, studenti, zaměstnaní i nezaměstnaní, na dobrých pozicích i odrbávaní nádeníci. Jsme mladí i staří, jsme něco mezi tím. Máme děti a jsme bezdětní. Bezpodmínečně milujeme svobodu a právo milovat, koho chceme. Jsme členy hnutí a někdy i politických stran, jsme klimatičtí hipíci a vášniví stoupenci světového míru, jsme squateři a političtí povaleči, respektujeme všechny bohy a zároveň žádného, pocházíme odjinud nebo jsme byli vždy zde. Pomáháme uprchlíkům. Zastáváme přátelství mezi rovnými se vší rozmanitostí mezi námi, bojujeme za solidaritu mezi svobodnými v nadcházející skutečné demokracii. Říkáme: Zastavme summit G20, ať červená zóna hraje všemi barvami!

G20 je summit despotů, summit vládnoucích elit a jejich účetních. Už je tomu dlouho, co se na nás rozhodli uvalit výjimečný stav. My se zas rozhodli jejich rozkaz zrušit. Summit G20 obsadí město, my si ho vezmeme zpět. Zabraňme spektáklu mocných odvážným a vzdorovitým duchem mnohých! Budeme tam, kde je červená zóna.; tam, kde bychom být neměli; tam, kde jsou mocní. Na summitu G20 v Hamburku se budou psát dějiny. To je náš čas. Bude i tvůj?

 

Posted in Ze světa | Comments Off on Konfrontujme společně summit G20!

Anarchistický pohled na výchovu a vzdělávání

První z diskusních příspěvků Černorudého dudlíku je starší, ale tematicky zcela aktuální článek. Text je zkrácenou verzí úvodního prohlášení k anarchistickému táboru 2004.

     V lidském životě hraje výchova a vzdělávání významnou úlohu, a proto považujeme za důležité věnovat těmto oblastem zvláštní pozornost. Osobnost člověka utváří z velké části kulturní, ekonomické a sociální prostředí právě skrze výchovu a vzdělávání v nejširším slova smyslu.

      Stávající ekonomický a sociální systém vychovává člověka k obrazu svému prostřednictvím státu a rodiny, která stojí v jeho základech. Působení výchovy a vzdělávání začíná již v rodině (v jakékoli její formě) a víceméně doprovází jedince po celý život. Bohužel již od narození jsou výchovné vztahy člověka založeny na poslušnosti, nadřazenosti a soutěživosti. Oficiální státní i “soukromé” školství (od mateřské a základní školy po vysoké školy) tyto negativní prvky dále prohlubuje za účelem “přípravy na budoucí povolání”, čímž se míjí se základním smyslem výchovy a vzdělávání. Podle nás je úkolem výchovy a vzdělávání provázet člověka při kritickém poznávání světa, poskytovat mu inspiraci pro jeho osobní rozvoj a umožnit jedinci rozvoj všech jeho stránek: fyzické, psychické, kognitivní, emocionální, sexuální i komunikační.Stávající ekonomický a sociální systém vychovává člověka k obrazu svému prostřednictvím státu a rodiny, která stojí v jeho základech. Působení výchovy a vzdělávání začíná již v rodině (v jakékoli její formě) a víceméně doprovází jedince po celý život. Bohužel již od narození jsou výchovné vztahy člověka založeny na poslušnosti, nadřazenosti a soutěživosti. Oficiální státní i “soukromé” školství (od mateřské a základní školy po vysoké školy) tyto negativní prvky dále prohlubuje za účelem “přípravy na budoucí povolání”, čímž se míjí se základním smyslem výchovy a vzdělávání. Podle nás je úkolem výchovy a vzdělávání provázet člověka při kritickém poznávání světa, poskytovat mu inspiraci pro jeho osobní rozvoj a umožnit jedinci rozvoj všech jeho stránek: fyzické, psychické, kognitivní, emocionální, sexuální i komunikační.

Naše představa výchovy a vzdělávání se zásadně liší od toho, jak je dnes realizována jak v rodinách, tak i prostřednictvím státu. Od nejútlejšího věku je člověk veden k nekritické poslušnosti a úctě k autoritám. Nejdříve prostřednictvím “vždy pravdu majícího” rodiče, později ve formě učitele/ky ve škole. Člověku je touto cestou vštěpován vztah k autoritě jako něco, bez čeho společenské vztahy nemohou “normálně” fungovat. Neumí si pak např. představit funkční ekonomický a společenský systém bez hierarchických vztahů a vykořisťování, které jej doprovází. Systém založený na třídním, genderovém, rasovém, sexuálním a jiném útlaku využívá výchovu a vzdělávání k tomu, aby člověk nebyl schopen formulovat a realizovat jinou společnost a jiné uspořádání společenských a ekonomických vztahů. Ale to neznamená, že taková společnost není možná. Stávající systém je trvale neudržitelný a kritický pohled na výchovu a vzdělávání je prvním krokem pro formulaci takových realit, které jsme sami/y nikdy neměli/y možnost prožít.

      Jednou z forem útlaku, zakořeněných v této společnosti, je diskriminace lidí podle věku bez přihlédnutí k jejich individualitě, potřebám a snům. I když má dítě po určitou dobu svého vývoje jiný rozsah znalostí, schopností a dovedností, neznamená to, že bychom se k němu neměli/y chovat jako k sobě rovnému. Ale naopak, měli/y bychom k němu přistupovat jako k plnoprávnému člověku se všemi jeho potřebami, tužbami a právy. Zároveň jsme si vědomi/y toho, že dítě potřebuje nejenom rovný, ale i specifický způsob přístupu. V určitých etapách jeho vývoje s ním musíme být schopni/y komunikovat, zprostředkovávat mu svět kolem něj a umožňovat mu zažívat ho na vlastní kůži.

Posted in Černorudý dudlík | Comments Off on Anarchistický pohled na výchovu a vzdělávání

Zakládáme sekci Černorudý dudlík.

Černorudý dudlík. Mnozí z vás kroutí nevěřícně hlavou, proč se tato rubrika jmenuje právě takto. Jak už název napovídá, v sekci Černorudý dudlík bychom se rádi věnovali tématu, které je v současném českém anarchistickém hnutí zcela opomíjené – mateřství, rodičovství a výchově. 

Mnozí z nás řeší se svými dětmi dennodenní dilemata: Akceptovat povinné očkování nebo riskovat nepřijetí do mateřské školy? Nechat miminku propíchnout uši, nebo počkat do předškolního věku a nechat to na něm? Jak vysvětlit dítěti smysl vegetariánství? Jak vést dítě k odporu k autoritám, ale zároveň k respektu k lidem?

Na tyto a mnohé další otázky si tady zkusíme společně odpovědět. Rubrika je otevřena všem antiautoritářským kolektivům, které mají k tématu co říci a my doufáme, že se rubrika stane živou diskusní platformou. Neváhejte se tedy ozvat a do rubriky přispět!

Posted in Černorudý dudlík | Comments Off on Zakládáme sekci Černorudý dudlík.

Duben 1890: Ostravská stávka za 1. máj

Duben 1890 znamenal pro moravsko-ostravský uhelný revír živelnou vzpouru pracujících, která výrazně ovlivnila budoucí dělnické hnutí nejen v kraji, ale i v celé zemi. Jak začala?

Místní horníci na dolech hraběte Vlčka chtěli pojmout oslavy po svém. Den chtěli začít polní mší a hornickými obřady a poté požádat ředitele o svolení k oslavení Prvního máje. Horníci vybrali téměř 100 zlatých, zanesli je faráři a sdělili mu svůj záměr uspořádat polní mši. Farář peníze převzal a jakmile hornická delegace zmizela, okamžitě šel horníky udat řediteli dolů. Ten byl zároveň i starostou obce a horníka, který peníze předával, nechal ihned zatknout. Zároveň nechal všechny jeho příbuzné propustit z práce.

Informace se rychle donesla ostatním horníkům, kteří vyfárali z dolů a žádali o propuštění vězněného kamaráda. Žádost nebyla vyslyšena, a proto vypukla protestní stávka. Horníci táhli Ostravou a velmi rychle se přidávali další. Během dvou dnů se do stávky zapojily celé Rotschieldovy závody ve Vítkovicích, Moravská Ostrava, Přívoz a další. Počty stávkujících se pohybovaly okolo 70 000 lidí.

Spontánní povstání zformulovalo nové dělnické požadavky. Kromě dosavadního boje o možnost důstojně oslavit První máj bez policejní šikany a požadavku osmihodinové pracovní doby přibyl ještě požadavek zastavení odměňování od kusu a zavedení minimální mzdy. Vláda zareagovala příznačně – vyslala do Ostravy vojsko. Oheň vzpoury tehdy přišlo uhasit 14 praporů pěchoty, a to až z Olomouce, Uherského hradiště či Krakova.

Vypukl masakr. Vojsko se snažilo rozhánět stávkující střelbou a bajonety a tisíce dělníků byly zatčeny. Stávka byla nakonec velmi krvavým způsobem potlačena a po deseti dnech nepokojů byl obnoven provoz továren. To vše v podmínkách dalšího zatýkání dělnických aktivistů a neustálé přítomnosti vojska.

I když byla tedy stávka rozdrcena, odhodlanost pracujících vládu a kapitalisty zastrašila natolik, že v jiných částech země přípravy Prvního máje již nerozháněla. Vláda podobné nepokoje zkrátka nechtěla již riskovat. Dá se tedy říci, že První máj v českých zemích byl do jisté míry vybojován i ostravskými horníky.

Čerpáno z  publikace První máj 1890 – Sborník k 60. výročí 1. máje – kolektiv autorů V. Rollová, Z. Šolle a J. Doležal, Nakladatelství práce v Praze, 1950

Posted in Historie | Comments Off on Duben 1890: Ostravská stávka za 1. máj

Všichni do Prahy!

Pozvánka na prvomájové shromáždění, které letos nese nanejvýš aktuální podtitul “Za konec špatné práce”. Součástí pochodu bude anarchistický blok.

Zveme všechny anarchistky a anarchisty, stejně jako ostatní antiautoritáře k účasti na prvomájovém shromáždění nazvaném „Svátek pracujících – Konec špatné práce!“. Demonstrace začne ve dvě hodiny odpoledne v Praze na Palackého náměstí. Zde bude prostor pro získání publikací (nejen) pořádajících skupin, diskuse a proslovy. Následný pochod bude zakončen na Střeleckém ostrově, tradičním místě anarchistických prvomájových setkání.

Mezi pořádajícími skupinami jsou vedle Anarchistické federace ještě Mladí zelení a Socialistická solidarita. Společnou snahou je udržet protestní sociální étos svátku, který má neoddiskutovatelné kořeny v boji pracujících za osmihodinovou pracovní dobu. První máj připomíná rok 1886 – stávky, demonstrace a další akce amerických dělníků, mezi nimiž hráli přední roli právě anarchisté, včetně množství „ekonomických imigrantů“ z Čech, kteří se v jejich řadách aktivně angažovali. Jejich zápas nechceme jen připomínat, ale dále ho vést, protože vize tehdejších a dnešních anarchistů a anarchistek se v základu neliší – svobodná, samosprávná a sociálně spravedlivá společnost bez útlaku, diskriminace a vykořisťování.

Heslo společné demonstrace „Za konec špatné práce“ nemusí být nutně chápáno stejně. Pro anarchistky a anarchisty je však konec špatné práce spojen s koncem kapitalismu. Je to totiž nutná podmínka, aby práce mohla být „dobrou“ – tedy činností, o níž rozhodují a na jejíž výsledky mají vliv právě ti, kdo ji vykonávají; činností, která naplňuje, uspokojuje a rozvíjí; činností, která bude vykonávána ve prospěch jedince, komunity a celé společnosti, nikoli jen pro zisky úzké skupiny privilegovaných, jako je tomu dnes.

Aby se anarchistický postoj nerozplynul v momentálně naléhavých požadavcích důstojnějších podmínek a ohodnocení práce, bude součástí akce mimo jiné anarchistický blok, který připomene jak kořeny prvomájové tradice vztahující se k zápasu chicagských anarchistů za osmihodinovou pracovní dobu, tak anarchistickou kritiku námezdní práce a probíhající protianarchistické represe.

Naše přítomnost v ulicích je důkazem, že své svobodomyslné postoje, antiautoritářské principy a sny o lepším světě myslíme vážně. Černo-rudé vlajky, transparenty a pikety s sebou.

Proti státu a kapitalismu! Za svobodnou a samosprávnou společnost!

(převzato z webu Anarchistické federace)

Posted in General, Z domova | Comments Off on Všichni do Prahy!

Mučedníci z Haymarketu

Prvomájové dny jsou často provázeny střety mezi anarchisty a policií, zatýkáním demonstrantů a nepokoji v ulicích. Kde jsou kořeny tohoto svátku?

1.Máj je obzvláště významným dnem pro dělnické hnutí. Přestože byl v minulosti zneužit stalinistickou byrokracií v Sovětském svazu a dalších zemích, zůstává 1.Máj pro dělnické hnutí dnem mezinárodní solidarity – připomínkou minulých bojů a demonstrací naší naděje na lepší budoucnost. Dnem, kdy je zapotřebí si pamatovat, že křivda páchaná na druhém, je křivdou páchanou na nás všech.

Historie 1.Máje je těsně spojená s anarchistickým hnutím a bojem pracujících za lepší svět. Ve skutečnosti tento svátek vznikl po popravě čtyř anarchistů z Chicaga  za organizování dělníků za osmihodinový pracovní den v roce 1886. Proto je 1.Máj ukázkou „anarchismu v praxi“ – boje lidí práce s použitím přímé akce v odborových svazech s cílem proměny světa.

Všechno to začalo v 80. letech 19.století ve Spojených státech. V roce 1884 Federace organizovaných odborových svazů v USA a Kanadě (vznikla v roce 1881, v roce 1886 změnila název na Americkou federaci práce – AFC) schválila rezoluci, ve které ujistila, že „počátkem 1.máje 1886 bude muset být zákonem uznán osmihodinový pracovní den a doporučuje dělnickým organizacím v celém distriktu, aby uvedly do pořádku svá práva, aby se přidaly k této rezoluci“. Pro posílení tohoto požadavku byla zveřejněna výzva ke stávce na 1.máj 1886.

V Chicagu byli anarchisté hlavní silou v odborovém hnutí a jejich přítomnost v odborech opravdu proměnila výzvu ke stávce 1.máje ve skutečnost. Anarchisté tvrdili, že osmihodinový pracovní den může být vybojován pouze pomocí přímé akce a solidarity. Prohlašovali, že bojovat za reformu, jakou je osmihodinový pracovní den, je nedostačující samo o sobě. Považovali ji jen jako jednu z bitev v nadcházejícím třídním boji, který skončí až sociální revolucí a vytvořením svobodné společnosti. A pro tyto myšlenky se organizovali a bojovali.

Jen v samotném Chicagu stávkovalo 400 000 dělníků a hrozba přijetí stávkových akcí zajistila přes 45 000 dělníkům garanci zkrácení pracovního dne bez stávky. Dne 3.května 1886 začala policie střílet do protestujících dělníků před McCormick Harvester Company a zavraždila nejméně jednoho stávkujícího a těžce zranila 5 nebo 6 dalších, přičemž způsobila méně závažná zranění velkému počtu lidí. Anarchisté následujícího dne svolali masovou protestní akci na Haymarket Square, aby tím protestovali proti brutalitě policie. Starosta soudil: „nic se dosud nestalo, ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco , co by vyžadovalo intervenci“. Avšak když se demonstrace začala rozcházet, přiběhla skupina 180 policistů a akci ukončila. V tom momentě byla do policejních řad vhozena bomba. Odpovědí policie byla střelba do davu. Nikdy nebylo důkladně spočítáno, kolik lidí tehdy bylo policií zavražděno a zraněno.

V Chicagu vláda rozpoutala teror. Místa schůzek, kanceláře odborových svazů, tiskárny a soukromé byty čelily policejním útokům, většinou bez soudního příkazu. Tyto nájezdy na území patřící pracující třídě umožnily policii pořádat razie na všechny známé anarchisty a další socialisty. Mnoho podezřelých bylo zastrašeno a někteří podplaceni. „Nejdřív udělejte razie a potřebný zákon najdeme později“ – tak veřejně svědčil J. Grinnel, státní prokurátor, když byl dotázán na právní základ pro razie.

Osm anarchistů bylo postaveno před soud s obviněním ze spoluúčasti na vraždě. Nebyly představeny žádné důkazy svědčící o tom, že by kterýkoli z obviněných sestrojil nebo plánoval výrobu bomby. Místo toho lavice přísedících slyšela: „Zákon stojí před soudem. Anarchie stojí před soudem. Tito pánové byli vyselektováni, vybráni výkonem spravedlnosti a byli postaveni před obvinění, protože byli předáky. Nejsou vinní více, než tisíce jejich stoupenců. Pánové přísedící, uznejte tyto lidi vinné, potrestejte je příkladně, pověste je a zachráníte naše instituce, naší společnost“. Lavice přísedících byla vybrána speciálním splnomocněncem jmenovaným státním prokurátorem, a složená z  obchodníků a příbuzného jednoho ze zabitých policistů. Obhájcům nebylo dovoleno představit důkazy, protože speciální splnomocněnec veřejně prohlašoval: „Řídím tento případ a vím, co dělám. To, že tito muži budou pověšeni, je tak jisté jako to, že jednou umřu“. Nebylo překvapením, že byli obvinění uznáni vinnými. Sedm jich dostalo trest smrti a jeden 15 let vězení.

Mezinárodní kampaň přinesla své ovoce – dva výroky trestu smrti byli změněny na doživotí, avšak protesty po celém světě zločiny americké justice nezastavily. Z pěti zbývajících Louis Lingg předstihl kata a zabil se den před popravou. Zbývající čtyři, Albert Parsons, August Spies, George Engel a Adolph Fischer byli pověšeni 11.listopadu 1887. V historii dělnického hnutí jsou známí jako mučedníci z Haymarketu. Podle odhadů doprovázelo popravené anarchisty na jejich poslední cestě 150 až 500 tisíc lidí a podle různých svědectví se 10-25 000 lidí účastnilo jejich pohřbu.

V roce 1889 americká delegace na Mezinárodním socialistickém kongresu v Paříži navrhla, aby byl 1.Máj přijat jako dělnický svátek. Měl uctít boje pracující třídy a „mučednictví osmi z Chicaga“. Od této doby se 1.Máj stal dnem mezinárodní solidarity. V roce 1893 nový guvernér státu Illinois oficiálně přiznal to, co pracující třída v Chicagu a na celém světě po celou dobu věděla a očistil mučedníky z důvodů jejich jasné neviny a také proto, že „proces nebyl spravedlivý“.

Během procesu mocní věřili, že takové pronásledování zlomí vaz dělnickému hnutí. Mýlili se. August Spies po zaznění rozsudku smrti řekl soudu:

„Pokud si myslíte, že naším pověšením můžete zlikvidovat dělnické hnutí… hnutí milionů, se kterými se špatně zachází, tyto miliony, které otužujete v bídě a nedostatku, čekají na osvobození – pokud to není váš názor, tak nás pověste! Zde uhasíte jiskru, ale tam a všude jinde, za vašimi zády i před vámi, všude, vzplanou plameny. Je to podzemní oheň. Nemůžete ho uhasit“.

Tehdy i v letech, které měly přijít, výzva vhozená státem a kapitalismem přesvědčila tisíce lidí k anarchismu, především ve Spojených státech. Od události na Haymarketu anarchisté slaví 1.Máj ( v prvním dni v měsíci, reformistické odbory a dělnické strany přeložily své pochody na první neděli v měsíci). Činíme tak, abychom manifestovali naší solidaritu s dalšími představiteli pracující třídy po celém světě, oslavujeme minulé i současné boje, ukazujeme svoji sílu a připomínáme vládnoucí třídě její slabé stránky. Nestor Machno to komentoval takto:

„Tohoto dne se američtí dělníci pokusili organizovat, dali projevit svůj odpor vůči ničemnému pořádku státu a kapitálu bohatých. Dělníci z Chicaga se sdružili, aby společně vyřešili problémy jejich života a boje… rovněž dnes… pracující považují první májový den za příležitost ke sdružování se. Tehdy se začínají starat o své vlastní záležitosti a rozvíjí svoji emancipaci.“

Anarchisté zůstávají věrní počátku 1.Máje a slaví výročí, pořádají přímé akce utlačovaných. Útlak a vykořisťování rodí odpor a podle anarchistů je 1.Máj mezinárodním symbolem tohoto odporu a síly, síly vyslovené Augustem Spiesem, vytesané do kamene na pomníku mučedníků z Haymarketu na hřbitově Waldhem v Chicagu:

„Přijde den, kdy se naše mlčení stane mohutnější, než hlasy, které dnes škrtí.“

 (Volně přeloženo podle brožury Anarchismus v praxi z dílny polské Anarchistické federace. Vyšlo jako brožura ČSAF.)

Posted in Historie, Ze světa | Comments Off on Mučedníci z Haymarketu

Druhé číslo Bezvládí ke stažení

Čtvrtrok anarchistických aktivit na Ostravsku uběhl jako voda a je tady další infolist, mapující, co zajímavého se v regionu událo. Některé možná překvapilo, proč už druhé číslo, když první vyšlo teprve nedávno. Ano, na webu, který byl zprovozněn až v březnu 2017, bylo ke stažení později, ale samotný infolist byl hotový již začátkem roku.

Co se v Bezvládí dočtete tentokrát? Členové a členky OAF napsali report ze dvou poměrně úspěšných ostravských demonstrací, z nichž jedna upozorňovala na katastrofální stav ovzduší v regionu a druhá podpořila emancipační boj žen.

V zahraniční rubrice se krom jiného opět vrátíme do Bulharska, kde o sobě – jak informuje anarchokomunistický web Libcom – opět dávají vědět místní anarchisté a daří se jim organizovat úspěšné solidární akce na podporu okradených pracujících. Vladimíre Krulče, nezoufej, proti chamtivým šéfům se brání pracující po celém světě!

V rubrice Naše názory pak uveřejňujeme trochu odlehčenější článek z pera naší členky.

Stahujte a distribuujte zde

Posted in Infolist Bezvládí, Z domova | Comments Off on Druhé číslo Bezvládí ke stažení

Anarchismus: šest největších předsudků

Slyší-li člověk slovo „anarchie“, zpravidla mu vytane na mysl nějaká z negativních konotací. O to překvapivější je, že předsudky a mýty panují okolo anarchismu i v antikapitalistickém prostředí, což bývá mnohdy pramenem vzájemného nepochopení.

První z předsudků se již doslova nabízí – anarchie rovná se chaos. Řada diskutérů dokonce obviňuje anarchisty z popírání vlastních zásad, pokud se v rámci vlastních struktur organizují. Definujeme-li anarchismus z pera sociologa Jana Kellera, jde o „ propojení důsledného liberalismu v oblasti politické se sociální spravedlností v oblasti ekonomické“. Proč tedy chaos? Zejména tváří v tvář dlouhodobě fungujícím anarchistickým knihovnám, odborům či nakladatelstvím. Tento postulát je patrně zakořeněn zejména vlivem subkulturní vlny 60. a 70. let, která si z původně dělnického hnutí vzala jen odpor k autoritě a áčku v kroužku dala nový rozměr. I dnes potkáváme teenagery, kteří anarchistickou symboliku využívají, většinou se však drží pouze současných módních trendů fetišizující rebelské symboly. Ve skutečnosti však anarchismus s žádnou hudební či jinou subkulturou primárně spojen není a jeho kořeny sahají – na rozdíl od punku či hardcoru – hluboko do 19. století. Na druhou stranu – drtivá většina tuzemských anarchistů si cestu ke svému politickému přesvědčení vyšlapala právě skrze subkulturu. V tom je jedna z výhod.

Pokud je tedy anarchismus propracovaným světonázorem s dlouhou tradicí, lze stále namítnout, že jde pouze o okrajové hnutí rebelující mládeže. Stačí se přece podívat na televizní záběry z demonstrací. Zde je třeba vzít v potaz geografický kontext. Česká delegace jela před lety na jistý anarchistický kongres do bulharské Sofie a mimo jiné si postěžovala, že tuzemské hnutí se potýká s nepříjemným problémem – jak udělat anarchismus přitažlivý pro lidi středního věku? Španělská delegace se od srdce rozesmála. Řeší problém přesně opačný – jak udělat anarchismus přitažlivý pro mladé. A je to právě onen tzv. „anarchistický trojúhelník“ – Španělsko, Francie, Itálie, kde je anarchismus úzce propojen s odbory a jádro tvoří lidé předdůchodového či důchodového věku, zatímco východní Evropa musela z důvodů absence historické kontinuity budovat hnutí od začátku a nebylo tedy na co (a zejména na koho) navazovat.

Dobrá tedy. Cílem anarchismu není chaos a hnutí není jen doménou mládeže. Tak proč si tedy anarchisté nezaloží politickou stranu a nekandidují do voleb? Pokud bude jejich program pro voliče dostatečně přitažlivý, není přece problém uchopit politickou moc. Politickou moc? Anarchismus je přece o negaci politické moci. Cílem anarchismu je emancipace člověka. Podpora vlastní angažovanosti vedoucí až k převzetí kontroly nad svým životem. Volby však nic takového nenabízí – právě naopak. Zastupitelský princip, kterým se řídí, utvrzují občany v jejich pasivitě a v přesvědčení, že propůjčí svou moc a někdo druhý s tou mocí bude disponovat. Spojení demokracie a zastupitelského principu je mimo jiné poměrně mladou ideou. Ještě v 19. století se o demokracii mluvilo jen v její přímé formě. Pomineme-li navíc extrémně vysoké finanční náklady na založení politické strany a vedení kampaně, je více než zřejmé, že politická strana s programem osvobození se od autorit by nemohla být posvěcena Ústavním soudem. Program by nezbytně musel narazit už při zpochybňování současných institucí či distribuci společenského vlastnictví. Režim vždy povolí jen to, co nenarušuje status quo a co pro režim samotný není nebezpečné. Pro příklady nemusíme chodit daleko (stačí před rok 1989). Iluzi volby v rámci parlamentarismu velmi trefně popisuje filozof Alain Badiou v eseji Kontrarevoluční volba proti novému.

Fajn, mohl by namítnout diskutér. Anarchisté budují hnutí zdola. Ale anarchistická společnost je přece utopie! Lidé jsou od přírody zlí a většina občanů je příliš hloupá na to, aby věděla, co je pro ně dobré. Pomiňme nyní teze o lidské přirozenosti. Pokud bychom se pustili do takto filozofické debaty, došli bychom nakonec k závěru, že legitimitu nemůže mít ani zastupitelská demokracie jako taková, protože je teoreticky založená na suverenitě lidu. Přesuňme se k utopii. Co je to utopie? Je utopický liberalismus? Jistěže ano. Optimistické vize Adama Smithe, Johna Stuarta Milla či Friedricha von Hayeka se přece nikdy zcela nenaplnily. Stále se jejich teorie potýkají s nepřekonatelnými překážkami praxe. A stále přicházejí noví a noví, kteří původní autory revidují a tvrdí, že právě ta jejich teorie už bude ta konečná. Toto je zcela v pořádku. Je to obvyklý jev. Lidé vždy potřebovali určitý utopický horizont, který plnil jakousi motivační funkci. Utopie nám dává jistotu, že žijeme v otevřené společnosti, kde nic není „na věčné časy“. Pokud lidé k utopiím nekráčí přes hromady mrtvol, není důvod zpochybňovat jejich legitimitu. V takovém případě však nelze jedné ideji legitimitu upřít a druhé ji ponechat. Není snad koneckonců utopie utopií proto, aby byla v praxi nedosažitelná?

Během života ale musíme dělat kompromisy. I anarchisté jsou často obviňováni, že jejich neúprosný boj proti autoritě státu je často v ostrém kontrastu – a to ve chvíli, kdy pochodují ruku v ruce s odboráři. Obhajují tedy sociální stát, zatímco chtějí stát jako takový zničit? Kdepak. Krátkodobým (a často nezbytným) záměrem anarchistů je v poslední době obhajoba nikoli sociálního státu, ale sociálních práv – a to bez ohledu na instituci, která tyto práva bude zastřešovat. Pasivita by v této situaci zpochybnila historickou zásluhu tisíců pracujících, kteří bojovali za osmihodinovou pracovní dobu, veřejné školství či všeobecné zdravotnictví – a to často i za cenu vlastního života.

V pořádku, může namítnout diskutér. Ale podívejme se, že anarchisté vlastně pouze negují. Tu jsou proti poplatkům u lékaře, tu zase proti pokusům na zvířatech, ale co mohou nabídnout? Omyl. Představa, že stěžejní činnost anarchistů spočívá v demonstrování, sprejování na zeď či vylepování plakátů, je tradiční mýtus vyvolaný mediální strategií. Tento problém nepostihuje jen anarchisty, ale v podstatě veškeré nevládní organizace. Vezměme si jako příklad hnutí Greenpeace. Drtivá většina jejich aktivit spočívá v chemických analýzách škodlivých potravin, lobbování u poslanců či firem, informování veřejnosti či odborné publikaci. Ovšem pouze těch pár procent činnosti v podobě obsazení střechy úřadu vlády se dostane do médií. Je to logické. Současná média nepotřebují informovat, nýbrž prodat. Prodává se to, co je akční, ne to, co je důležité. A stejný problém musí řešit anarchisté, ne-li větší (přihlédneme-li k jejich nálepce nebezpečných živlů). A tak zatímco rozbité okno McDonaldu je týden propíráno ve večerních zprávách, desítky workshopů, besed, filmových promítání, vaření jídla pro bezdomovce či benefičních koncertů se již do médií pro zdánlivou nezajímavost nedostanou.

Závěrem lze tedy říci, že pokud chceme najít způsob, jak demokratizovat společnost, je nejdříve nezbytné vyjasnit si, jak kdo chápe pojmy, které během diskuse využíváme. Jejich dezinterpretace je totiž jednou ze silných zbraní elit k našemu vzájemnému rozeštvávání.

Posted in Teorie | Comments Off on Anarchismus: šest největších předsudků