Přetiskujeme jedno z mnoha svědectví pronásledovaných anarchistů, kteří čelili nebo čelí represi v rámci operace Fénix. Článek ukazuje, že fízlové jsou při pronásledování nevinných schopni naprosto všeho a potvrzuje anarchistické přesvědčení, že bolševismus, fašismus i zastupitelská demokracie jsou ve své podstatě stejné. Článek vyšel na webu antifenix.noblogs.org.
Drazí přátelé,
se zájmem jsem si na vašem webu přečetl články o nelegálních domovních prohlídkách a dalších buzeracích ze strany policie a rozhodl jsem se podělit s vámi o své čerstvé zkušenosti s policií ČR. O poslání policie si asi jako anarchisté velké iluze neděláme, pro někoho by ale mohlo být překvapivé, jaké ilegální a totalitní praktiky dnes “ochránci zákona” používají. Hlavním důvodem proč vám píšu je ale to, že jsem se dopustil několika hloupých chyb. Ty částečně pramenily z mé rodinné situace, z velké míry ale za to mohla má neznalost zákona, hlavně toho, co si policie může dovolit. Nechci, aby stejné chyby musel opakovat někdo další, proto bych rád na svém příkladu ukázal, co na vás policie může zkusit a co v takovém případě nedělat.
Vše začalo 15.3.2016, když mi na můj soukromý mobil z čísla 702126051 zavolal jakýsi pan Svoboda od policie a požádal mě, abych se dostavil k výslechu. Po mém příchodu na stanici ve Zlíně, se mi onen údajný pan Svoboda začal velice omlouvat, že mě volá kvůli naprosté hlouposti, ale prý v Bystřici koncem minulého roku došlo ke krádeži auta a ve výpisech od operátorů jim prý moje číslo vyjelo jako jedno z mnoha čísel, která se v té
době v okolí pohybovala. Úřední šiml prý vyžaduje, abych byl vyslechnut. Celá věc byla dost podezřelá, do Bystřice totiž nejezdím a nevím, kde by se tam vzalo moje číslo. Když jsem se ptal, kdy přesně se to mělo stát, policajt mi nebyl schopen odpovědět a místo toho se mě vehementně snažil rozmluvit o soukromých věcech fintami jako: „Já vás odněkud znám, nechodil jste do Golemu?“ Nakonec jsme sepsali protokol, že jsem v Bystřici nebyl a nevím, kde se tam vzalo mé číslo. Chyba první – nevzal jsem si kopii, chyba druhá na dotaz policisty jsem uvedl i své přechodné bydliště a zaměstnání. Celý tento výslech se ukázal jako habaďura, která měla za cíl pouze zjistit mé osobní údaje. Jestli vás někdy policie předvolá pod nějakou podobnou záminkou, buďte opatrní a neříkejte nic co nemusíte! Asi by si to zjistili i jinak, ale proč jim to usnadňovat?
Ten samý den večer jsem si při návratu z vycházky se psem všiml, že naší ulicí projíždí podezřele pomalu šedomodrá dodávka a zaparkovala poblíž našeho domu. Když jsem došel k brance, vystoupil z dodávky (SPZ je pravděpodobně 4AJ 3315) mladý policista, který předtím seděl v kanceláři s oním údajným Svobodou a oslovil mě. Nechtěl jsem děsit otce své přítelkyně, který u toho byl přítomen a tak jsem s policajtem bez ptaní poodešel k dodávce, do které jsem pak i nastoupil. Čekal jsem, že budu odvezen k na stanici k výslechu, místo toho mě vyvezli za město, na místo, kde už nebylo pouliční osvětlení, tam pro efekt ještě zhasli světla a v nastalé tmě začali s otázkami. Ptal se hlavně arogantní policajt, který seděl vepředu a neviděl jsem mu do obličeje. Na první otázku: „S kým hraješ v kapele?“ jsem neodpovídal, protože po tom policii nic není. Po tom rozcvičovacím dotazu jsme se dostali k tomu, co ho asi zajímalo doopravdy – mí kamarádi Aleš a Lukáš. Odpověděl jsem, že jsem je víc než rok neviděl a ani před tím jsem s nimi moc v kontaktu nebyl a nemám tedy žádné informace, které by mohly policii zajímat. Tato argumentace se mi zdála správná, protože je pravdivá a těžko může někomu ublížit, zpětně si ale myslím, že jsem měl hned na začátku rozhodně odmítnou vypovídat. Má odpověď totiž stále nabízí prostor k dalším otázkám: „Nás zajímá i to před tím.“ Kromě mých kamarádů je zajímali ještě stránky jailbreaking a Černá internacionála.
Mé odpovědi se asi policajtovi nelíbily, takže začalo vyhrožování: „Mohli bychom tě obvinit za nějaké tvé překlady, které jsi dělal“ a sliby: „Řekni nám co chceme a už o nás neuslyšíš“. Já jsem si trval na svém: „Kluky jsem dlouho neviděl, o ničem nelegálním nevím a k tomu, jestli jsem někdy něco překládal, nebo ne, se vyjadřovat nebudu“. Kolotoč stejných otázek a odpovědí, stejných slibů i výhrůžek se párkrát zopakoval, pak mě odvezli zpět domů.
Poučení: na podobné akce policie nemá právo, pokud vás chce vyslechnout, má vás předvolat, a ne vás vozit po nocích někde po lese. Je lepší se do žádných diskusí nepouštět a hned jasně odmítnou vypovídat.
Doufal jsem, že to prostě zkusili, a když viděli, že jim nemám co říct, dají mi pokoj, měl jsem ale zřejmě být jistější a rozhodnější, po týdnu se totiž u mě v práci opět objevil stejný mladý úlisný policajt. Snažil se pokračovat v roli toho hodnějšího („Kolega je moc hrr, chtěl tě hned obvinit, ale já dávám tři šance“). Tím na mě velký dojem neudělal. Jednak si nemyslím, že by mě policie měla za co stíhat, jednak vím, že podobné výhrůžky zkoušeli i na jiné soudruhy a beru to jako policejní folklor. Do stejné škatulky řadím i další fintu: „Myslíš, že ostatní mlčeli? Jak bych se k tobě jinak dostal?“ Na to, aby zjistili mé číslo, by jim stačilo se
podívat do adresářů mobilů, které mým kamarádům sebrali před rokem v rámci operace Fénix.
Hovor měl podobný průběh jako minule, když jsem ale trpělivě opakoval stejné odpovědi, začal přicházet s čím dál absurdnějšími požadavky, jako abych mu sepsal seznam věcí, které jsem překládal, abych se zkusil poptat, kdo dělá jaké stránky a sepisoval mu, co se kde píše, abych sepsal vše, co si pamatuju z časů AKA atd. To jsem odmítl, jednak je to dávno a jednak nejsem spolupracovník STB, abych sepisoval podobné reporty. Nakonec tedy zkusil prasáčtější metodu: „Chceš se ženit, čekáte dítě, mám jít za tvojí a za tchánem? Mám ti udělat peklo? Rozbíjet rodiny to my umíme, kolega si v tom přímo libuje“. Zopakoval jsem, že mu nemám co říct. Sotva za hodinu mi došla zpráva od mé těhotné přítelkyně, že jí volal jakýsi Dvořák.
Jak jsem následně zjistil, fízl (od této chvíle už se slušnější slovo použít nedá) jel k nám domů, kde odchytil otce mé přítelkyně a z jeho telefonu jí pak volal. Samozřejmě ji to velice rozrušilo. Aby bylo jasno, má přítelkyně anarchistka není, o mých kamarádech ani dalších věcech nic neví a její výpověď je v tomto směru pro policii naprosto bezcenná. Celá iniciativa údajného pana Dvořáka tedy měla jediný smysl – vydírat mě tím, že bude děsit mou těhotnou holku, nebudu-li vypovídat.
O další týden později se v práci objevil zas. Tentokrát mi vyhrožoval, že mi udělá problémy v práci, bude si mě stále předvolávat k výslechu („odtáhnu si tě ze svatby i od porodu“). To už byl poslední impulz, abych začal celou věc řešit. Obrátil jsem se na právničku, která se nestačila divit, když o podobných praktikách slyšela. Potvrdila mi, že na něco takového policie opravdu právo nemá a veškeré výslechy mají probíhat oficiálně, má být sepsán zápis a jakékoliv „popovídání mimo záznam“ mám jednoznačně odmítnout. Je to zvláštní, ale od doby, kdy jsem si opatřil zastoupení advokátkou, po policii není ani vidu ani slechu, zřejmě jsou si velmi dobře vědomi, že jsou to oni, kdo jednal protiprávně, o nějakém morálním aspektu ani nemluvě.
Nevím, co se policie snaží mým přátelům přišít (velká část dotazů směřovala na provoz internetových stránek a jestli po mně chtěli mí přátelé nějaké překlady), jsem si ale stoprocentně jistý, že mí přátelé mají dobrý charakter a nikdo z nich by se kupříkladu nesnížil k tomu, aby děsil nevinnou těhotnou holku. Svůj názor na to, kdo je skutečný zločinec, mám zcela vyjasněný.
Závěrem bych chtěl moc poděkovat lidem z ABC a Antifénixu za všechno, co dělají. Chci popřát hodně štěstí, sil a odvahy všem pronásledovaným a šikanovaným aktivistům. Nenechejme se zlomit!
Vychází poslední letošní Bezvládí shrnující to nejdůležitější, co se v rámci regionu v anarchistickém hnutí za poslední čtvrtrok událo. Ve stručných reportážích se podíváme kromě Ostravy i do Zlína či Katovic. Zahraniční rubrika nabídne přehled aktuálních třídních bojů, které spontánně propukávají v různých částech světa.
ká výzva: Nevol nikoho! Zapoj se do protivolební kampaně!
Že i v dobách “ekonomického růstu” a “rekordně nízké nezaměstnanosti” zůstávají šéfové a kapitalisté nenasytnými vydřiduchy netřeba připomínat. Co však připomínat třeba, je nutnost boje proti nedůstojným podmínkám, jimiž je v práci většina z nás vystavena. Poslední případ Pražské solidární sítě je jen špičkou ledovce. 
Přetiskujeme zajímavou recenzi od Lukáše Borla, který je živým důkazem, že ani zdi věznice nedokážou zničit touhu po svobodném a spravedlivém světě.
Druhý diskusní příspěvek do rubriky Černorudý dudlík nám přináší Apolena Rychlíková. Máte s rodičovstvím podobnou zkušenost? Podělte se o své dojmy!
Tento rok bude probíhat Mezinárodní týden na podporu anarchistických vězňů už popáté. Koná se mezi 23. a 30. srpnem a letos přicházíme silnější, než kdy dřív!