Lidé se zdají nezastrašitelní

Připravili jsme rozhovor s novinářkou Petrou Dvořákovou, která přináší osobní pohled na polské protesty proti ultrakonzervativní vládě.

Osobně ses zúčastnila polských protivládních protestů, na které vláda reaguje s až přezíravou arogancí.. Jaké dojmy sis z toho odnesla?

Největší demonstrace 31. října jsem bohužel nestihla. Tehdy pochodovalo varšavskými ulicemi asi sto tisíc lidí, ve městech po celém Polsku jich protestoval přibližně půlmilion.

Protestní akce se nadále konají takřka každý den. Rodiny s dětmi se každou neděli vydávají na protestní procházky parkem, ve čtvrtky zase protestují Opoziční babičky, kolektivy autonomní levice organizují solidární demonstrace na podporu zadržených demonstrantů… Větší demonstrace se teď konají přibližně jednou za týden, neúčastní se jich však víc než nízké tisíce lidí.

Lidé, kteří nadále chodí do ulic, se zdají nezastavitelní a nezastrašitelní. Jejich vztek na ultrakonzervativní vládu, která není schopná nejmenší sebereflexe a naopak ještě přitvrzuje, je příliš velký na to, aby se nechali zastavit policejní represí, pandemií nebo prosincovým mrazem.

Přestože jsou tak protesty výrazně menší než v první dny od vyhlášení verdiktu Ústavního soudu, zdá se nepravděpodobné, že by mohly brzy utichnout. A to, že v ulicích neprotestuje dost lidí na to, aby se dalo mluvit o skutečné revoluci, neznamená, že se veřejná nálada neobrací proti vládě. Plakáty s červenými blesky, symbolem hnutí Celopolská stávka žen, jsou na podporu protestů vylepeny ve výlohách mnoha kaváren či obchodů, lidé nosí roušky s blesky či plátěné tašky v duhových barvách na znamení podpory LGBT menšině. Auta míjející protesty na podporu hnutí vesele troubí, z některých z nich nahlas hraje protestní cover verze hitu Call on me.

Iniciativa Straik kobiet dokázala poprvé od roku 1989 mobilizovat ženy proti patriarchálnímu útlaku a zorganizovat v celé zemi stávku žen. Jak vlastně probíhala a jak byla organizovaná?

O stávce, která proběhla ještě před mým příjezdem, mnoho nevím. Nebyla ale první, stávky byly organizované už v roce 2016 během takzvaných černých protestů.

Převažují mezi přívrženci Straik kobiet spíše radikální, nebo liberální hlasy?

Protesty obecně podle průzkumů podporuje sedmdesát procent polské společnosti – tedy i někteří z těch, kteří v předchozích volbách PiS volili. Zatímco na protestech v čtyřicetitisícovém Zyrardowě mi protestující na otázku, koho volili, odpovídali, že si to nepamatují, ve Varšavě jsou v ulicích převážně levicoví voliči. Na protestech ve Varšavě jsou pak silně zastoupené i autonomní radikálně levicové kolektivy, jimž se daří do ulic vecpat své myšlenky a slogany. Lidé tak například sborově skandují, že fašisté a policie jsou jedna koalice – čemuž se vzhledem k chování policistů vůči demonstrantům nelze divit. Dění v ulici prosakuje silný pocit vzájemné solidarity: protestující se navzájem vyzývají k radikální solidaritě a radikální empatii.

Samo hnutí Strajk kobiet je pak ve svých požadavcích na polské poměry odvážné – kupříkladu nechce jen stažení verdiktu Ústavního soudu, ale svobodné legální potraty do dvanácti týdnů bez nutnosti udání důvodu. Jenže proti liberalizaci potratů – která není radikální myšlenkou, ale prostým požadavkem respektu reprodukčních práv žen – není pouze vláda Práva a spravedlnosti, ale i největší opoziční strana Občanská platforma. Ta sice protestům vyjadřuje opatrnou podporu, volá po vyšetření policejního násilí na demonstrantech, ale ve společensko-kulturních otázkách je konzervativní. A právě ona z protestů těží, už ji na úkor PiS lehce stoupá podpora.

Platí tak, že protesty podporuje široká názorově různorodá veřejnost, takřka každý kromě ultrakatolického hardcore voličského jádra strany Právo a spravedlnost. Ne všichni ale podporují i požadavky hnutí, ty jsou částí polské společnosti skutečně vnímány jako radikální – přestože jsou ve zbytku Evropy standardem. Zároveň je však nutno myslet na to, že i v důsledku současných protestů se povaha společnosti, mění, otvírá. Žádná jiná evropská země se nepotýká s tak rapidním úbytkem věřících jako Polsko. Slovo si bere mladá po svobodě toužící generace a čím dál víc se jeví patrné, že politici jsou konzervativnější než společnost.

Zákon o potratech prošel díky tomu, že si vládnoucí strana PiS dosadila do ústavního soudu vlastní lidi. Je vůbec možné ústavní soud za takových podmínek respektovat?

Zákon o potratech zatím neprošel. Ústavní soud v reakci na iniciativu poslanců vládní strany Právo a spravedlnost pouze vyhlásil verdikt, dle nějž je potrat z důvodu poškození plodu v rozporu s polskou ústavou. Verdikty Ústavního soudu mají být do dvou týdnů od svého vyhlášení zveřejněny – teprve svým zveřejněním vcházejí v platnost. Zveřejněnému verdiktu se má zároveň přizpůsobit legislativa.

Verdikt o potratech ale zatím zveřejněn nebyl. Jeho zveřejnění bylo odloženo, poněvadž se vláda snaží nalézt shodu – v tom, jak moc mají být potraty omezeny, totiž není zajedno. Zároveň zřejmě čeká, jak se budou dál vyvíjet protesty.

Jak navíc naznačuješ, platnost verdiktu, který měl uspokojit politickou objednávku, někteří právnící zpochybňují s odkazem na zpolitizovanost Ústavního soudu. Navíc zatím není známo ani jeho zdůvodnění – to bude zřejmě zveřejněno až s verdiktem.

Policie proti aktivistkám a aktivistům Straik kobiet přitvrdila. Jak se situace podle tebe bude vyvíjet dál?

Je tomu dva týdny, co policie v represi přitvrdila a demonstranty to od protestování neodradilo – naopak se snaží situaci přizpůsobit. Na paži nosí napsané číslo antirepresivního oddělení Strajku Kobiet, na demonstrace chodí vybavení lyžařskými brýlemi pro případ, že policie použije slzný plyn, nebo teplým čajem pro případ, že budou na ulici tvrdnout dlouho, jelikož je policejní kordon zablokuje a nepustí hodinu či dvě hodiny po konci demonstrace domů. Jak jsem psala již výše, nezdá se, že by protesty utichly, ač se zmenšily, ač se najdou tací, kteří ve strachu z policejní represe zůstávají doma.

Přestože však Strajk Kobiet mimojiné žádá demisi vlády, přestože jeho lídryně hovoří o „revoluci“ a o inspiraci Běloruskem, revoluci v pravém slova smyslu nečekám. Demonstrace, obrat ve veřejné debatě, klesající podpora vlády i církve však samozřejmě vytvářejí stupňující se tlak na vládní koalici, která je od již od zářijové neshody ohledně zákona na ochranu zvířat rozpolcená. Doufám proto, že se vláda pro vnitřní rozpory rozpadne sama. Na to, co všechno by mohla ještě stihnout napáchat vzhledem k tomu, že další volby se konají až za tři roky, raději nechci pomyslet.

To, co se teď děje, již nicméně ovlivňuje myšlení polské společnosti. Padají dogmata, církev je veřejně vysmívána, hovoří se o ženských právech, LGBT menšině i sexuální výchově. To, jak moc zašla vláda daleko, tak v důsledku paradoxně nakoplo polskou společnost k otevřenému volání po progresivních hodnotách, progresivní politice. Mnoho lidí, s nimiž jsem mluvila, se shoduje na tom, že tohle je každopádně začátek konce strany Práva a spravedlnost.

Vzhledem k tomu, že se v Polsku hodlám ještě chvíli zdržet, pak mohu zájemcům o novinky z Polska doporučit sledování Deníku Referendum. Chystám třeba o reportáž o potratech nebo o LGBT menšině a samozřejmě budu dál sledovat i protestní a politické dění.

Jak probíhá spolupráce mezi českými a polskými feministkami a feministy?

V říjnu byla Polkami žijícími v ČR založena iniciativa Ciocia Czesia, která chce Polkám, rozhodnutým ukončit těhotenství, pomoci podstoupit potrat v Česku. V Praze proběhly solidární demonstrace před polskou ambasádou. Víc toho o česko-polské spolupráci nevím.

This entry was posted in Rozhovory, Ze světa. Bookmark the permalink.