Byli jsme požádání Anarchistickým černým křížem o sdílení jejich článku, což činíme s radostí. Vize anarchistické společnosti vězení jako instituci odmítá už z principu. Původní odkaz zde.
Anarchist black cross (ABC) je iniciativa, která se zaměřuje primárně na podporu osob stíhaných v souvislosti s anarchistickými postoji nebo činy. Vedle toho však podporujeme i různé formy vzdoru proti vězeňsko-průmyslovému komplexu a to i aktivity těch, kteří se neidentifikují s anarchismem. V tomto článku se pokusíme vysvětlit, proč tomu tak je.
Za svobodu všech
Naše kapacity jsou velmi omezené, což nám znesnadňuje plně podporovat každého, koho vězeňský režim postihnul, i když si myslíme, že nikdo by neměl ve vězení být a všechna by měla být zrušena. Podporojume především ty, kteří jsou nám politicky i povahově blízcí, což jsou často právě anarchisté a anarchistky. Ty upřednostňujeme, ale na ty ostatní nezapomínáme. Tam, kde je to v našich silách, podporujeme také je.
Naše skupina nesouhlasí s postojem, že by z vězení měli být propuštěny jen anarchisticky orientované osoby, případně ty ostatní, často označované za politické vězně. Bereme totiž vážně prohlášení, že dokud nejsou svobodní všichni, není svobodný nikdo.
Víme, že ve věznicích jsou často lidé, kteří se dopustili ohavných činů. Víme, ale také, že ohavné je někoho uvěznit a považovat to za ušlechtilý akt. Navíc staletí vězeňství svou praxí prokazuje, že tento druh mučení a izolace stěží může vést k tomu, že lidé přestanou dělat zlé věci. Stačí se podívat na míru takzvané recidivy z vězení propuštěných a na to kolika z nich vězeňská zkušenost dala impulz, aby konali ještě horší činy.
Vězeňský režim prokazatelně nevede ke snížení míry pro společnost škodlivého jednání. Tváří se jako lék, jenže on nefunguje. Navíc má mnoho vedlejších účinků. Takový pochybný “lék” je třeba odmítnout a vězněné propustit.
Bez vězení a kapitalismu
Naše kritika vězeňství není ignorací zlých činů. Vycházíme z předpokladu, že samotný vězeňsko-průmyslový komplex je formou organizovaného zločinu, který přispívá k zachování nebo dokonce zhoršení situace. Otevřít dveře věznic pro nás neznamená zbavit se tak rázem problematického chování. Je to jen jeden z kroků k tomu, aby mohly být uplatněny účinnější a humánnější možnosti, jak situaci zlepšit.
Pokud provinilce izolujeme v kriminálním prostředí, zaděláváme si na další problémy. Proto preferujeme se jim věnovat v rámci společenství, ve kterém se problematických aktů dopustili. Nese to jistá rizika, ale z dlouhodobého hlediska to přináší méně negativních dopadů než věznění. Zkušenosti totiž ukazují, že tvrdá vězeňská represe sice může člověka zastrašit nebo zlomit, ale stěží změní jeho vědomí tak, aby přístě nekonal zlé věci.
Zapomínat nesmíme ani na to, že samotná povaha kapitalistické společnosti vytváří předpoklady k mnoha zlým činům. Sociální nerovnost, chudoba, odcizení, marginalizace, důraz kladený na bezohledný idividualismus, výchova v duchu konkurenčního boje. To vše je současnému systému vlastní a motivuje to mnohé aby dělali nepěkné věci. Právě proto usilujeme o revoluční proměnu společenských poměrů. Kde mizí motiv, tam nevzniká zločin.
Bez moralizování
Pokud bychom na vězněné osoby pohlíželi moralistickou optikou jistě by nebylo mnoho, s kterými by se dalo solidarizovat. Viděli bychom jen všechny ty věci (a především ty zlé), kvůli kterým jsou vězněni, a přehlíželi jiné rozměry jejich života. Například to, že většina vězněných je extrémě vykořisťovanou částí pracující třídy, ze které kapitalisté ždímou ohromné zisky.
Naše perspektiva není moralistická, je třídní. Solidarizujeme s vězněnými jako s potencionálními spojenci v boji proti kapitalismu, za bezstátní a beztřídní společenství. Pokud jim vyjadřujeme solidaritu a spojujeme se s nimi ve společných bitvách, neznamená to, že tím omlouváme zlé činy, kterých se někteří z nich dopustili. Nezlehčujeme to, jen věříme, že právě společná sebeorganizace v boji může být účinným způsobem, jak mohou své chyby reflektovat a neopakovat. Není to neplodná teorie snílků. Funguje to. Například ve věznicích v USA vzdor proti krutému systému samotek organizují osobnosti z různých gangů. Tedy ti stejní lidé, kteří po sobě na ulicích stříleli v souladu gangsterským kodexem a napáchali mnoho dalšího zla. Dle slov některých z nich během bojů proti samotkám se přestali vnímat na základě rasistických měřítek a politiky gangů, ale uvědomili si, že jsou členové jedné neprivilegované třídy. Je to pěkný příklad toho, jak společný boj neprivilegovaných napomáhá k třídnímu vědomí i kritické sebereflexi.
Za zmínku jistě stojí také vězeňské stávky s několikatisícovou účastí, které již několikrát proběhly v USA. Z velké části je organizují lidé, kteří mají na svědomí dost nepěkných činů a k anarchismu mají velmi daleko. Jenže právě podporou jejich boje, se naše světy mohou přiblížit. Kdybychom se v těchto situacích obraceli jen na ty, kteří se indentifikují s anarchismem, znamenalo by to ignorovat naprostou většinu těch, co se již nyní organizují způsoby a za cíle, které nám jsou vlastní.