Furt je tady dost sraček, který by měly zmizet

S Ester, která v letech 2001 – 2004 vydávala na Brněnsku zin Žgrind, zavzpomínáme nejen na punkovou a anarchistickou literaturu, ale zabrousíme i k aktivismu a hudbě.

V úvodníku prvního Žgrindu v roce 2001 jsi psala důvody, proč zakládat nový časopis – metalové ziny neobsahují úvahy, ty anarchistické nepíšou o kapelách a ty punkové jsou moc depresivní. Podařil se nakonec záměr, tedy vytvořit undergroundové medium, které by bylo zlatým středem?

Pro mě osobně určitě, bavilo mě to a takovej zin bych si ráda kupovala. Je to ale subjektivní pohled. Tím, že jsem zahrnula i esoterický aspekt, protože shodou okolností v době prvního čísla jsem se začala zajímat intenzivněji o duchovní věci, tak o různorodost obsahu nebyla nouze. Podobně pojatý bylo snad jen Sluníčko Vaška Stoupala, kterej vedle třeba noisových kapel sázel i to duchovno.

V knize Anarchistická publicistika se o Žgrindu píše, že „obsahoval rozhovory s kapelami, které v nich odpovídaly na neotřelé otázky“. Byla to reakce na klasické rozhovorové schéma „představ kapelu/ co politika / co náckové“?

Přesně tak, vedla jsem rozhovory víc osobně, sbírala jsem co nejvíc informací o lidech/kapelách a snažila se je představit hloubš. Kolikrát to byli taky kámoši, takže to takto šlo. Pamatuju si, jak jsem četla jeden metalovej zin, kde asi 15ti kapelám dal zinař stejnou sadu základních otázek kolem hudby. Kapely jsem většinou neznala a po přečtení zinu ve mně z něj vůbec nic nezůstalo, až asi na to politování nad ztraceným časem a zklamání.

Rozhovorů je ve Žgrindu celá řada. Na který vzpomínáš nejraději?

Když jsem byla na úplným začátku, první silnej zážitek byl, že mi odpověděl Jan ze slavných Agathocles, což mě dost překvapilo. Myslela jsem, že slavnější kapela odpoví jen známějším zinům – časákům. Underground maže hranice mezi lidmi a to je na něm taky úžasný. Nevěděla jsem moc co a jak, s čím vyrukovat, jenom jsem cítila potřebu to zkusit rozjet. Zinaření jako psanej undergroundový projev mě hrozně zaujalo, ale málokterej zin mě z většiny dostal… Pamatuju si tehdejší hlášku Zbyně Vintra, ať klidně udělám zin jen s tímto rozhovorem:-) Zbuntovala jsem se a dosmolila útlý první číslo. Každopádně nejraději vzpomínám na živý rozhovory, i když přepisovat to je pak nimrodí práce na několik hodin. A pokud to bylo s kámošema, tak bylo aj pěkně veselo.

Podle všeho jsi na Žgrindu pracovala sama. Jak moc to bylo náročné a jak probíhala distribuce? Kolik měl Žgrind odběratelů?

Byl to koníček, průběžně jsem na tom dělala celý rok a směřovala k uzávěrce v prosinci. Zamrzí pár neproběhlých interview, pro který se člověk potí s otázkama k ničemu. Distra fungovala dobře, nebyl problém dostat do oběhu desítky čísel. S pár distributorama jsem si psávala, s nimi měnila zas další distra. Nebylo zvykem fungovat přes net, psala jsem si dopisy s hromádkou fajn lidí, z čehož vznikly i silnější vztahy. Překvapující byla taky nabídka tisku zdarma od Marka Marchina ze Spišské – jela jsem si pro ziny tehdy osobně a díky tomu následovala spousta fajn setkání nejen s ním. Nejvíc se udalo druhýho čísla, kde byla příloha o konopí, přes 150, stejně tak 5týho čísla. Jinak šlo mezi lidi cca 60-100 ks. Bavilo mě taky vymýšlení neobvyklých obalů nebo příloh (zin v ruličce na toaleťák, to poslední zas v obráceným tetrapacku – měla jsem kavárnu a mohla tak vtipně využít obaly od mlíka – jen jedno bylo i veganský, protože džusy normálně nekupuju:-)). Kolem druhýho čísla jsem vydala taky kazetu, která se dostala i do Ameriky a Austrálie, což mě překvapilo a potěšilo.

Zažila jsi někdy sexistické komentáře zaměřené na fakt, že za zinem stojí žena?

Vůbec ne, naopak. Myslím, že byli chalani rádi. Grindový zinařky tehdy nebyly, spíš punkerky nebo metalistky. I když ani nevím, jestli nějaký grindgirls dělaj ziny. Já tu muziku miluju doteď, jezdím na koncerty a Obscene Extreme, kde potkávám mraky lidí, co na ni jezdily před 20ti lety, furt nás to drží. Spíš lidem asi vadil ten duchovní rozměr:-) Vyrůstali jsme na kapelách, který Boha a víru pořád fakujou, tak proč do toho sakra pletu pravej opak? Ale tolerovali to, což je moc fajn. Tato kultura je mimo lásku k muzice o toleranci, respektu a svobodě až po hranice světa opačnýho. Pokud není někdo moc velkej úchyl, co už ubližuje, pak je pořád tolerovanej, což do kultury undergroundu – a je jedno jestli grindovýho nebo třeba bigbeatovýho, kde znám taky spoustu fajn lidí – přivádí plno zajímavých, někdy i trochu podivných, ale hlavně lidských – srdečných a tvořivých lidí. UG kultura je právě velice bohatá díky té rozmanitosti. Učí nejen informacema, ale i k osobitosti, tím pádem může být mnohem míň stresující než prostředí permanentně neurotizované středoproudové společnosti, kde se víc hledí na uniformitu, třeba i toho vzhledu. Underground podporuje jedince ve své jedinečnosti, člověk se víc odváží projevit. Např. nemusí být vystudovanej nebo profík, aby udělal vlastní časák.

Žgrind skončil v roce 2004. Co Tě vedlo k tomu časák ukončit?

Neskončil, měl jen dlouhou pauzu. Po číslech 1-4 v letech 2001-4 jsem se chtěla věnovat víc osobním koníčkům a naznala jsem, že jsem se už dostatečně vyřádila, užila jsem si to, nadšení už taky pokulhávalo a už by další číslo nebylo tak dobrý, když člověk něco nedělá naplno. V doslovu jsem uváděla, že by to mohla být prdel to rozjet zas po 10ti letech, cool old school:-) No a v létě 2014, kdy jsem po období ranýho mateřství zas začala jezdit na koncerty, poznávala mraky nových fajn lidí a kapel, zase přišla chuť se taky zapojit. A když jsem si procházela starý čísla a narazila na tu hlášku s 10ti rokama, tak to bylo jasný:-) Takže v roce 2014 vyšlo 5tý číslo s CD přílohou. Jestli je zin ukončený, nejsem si jistá. Ale momentálně se snažím dotahovat plno starých restů a taky projektíčků, co mi v hlavě leží. Jsou to věci i kolem muziky nebo třeba ekologie, taky např. už 4 roky slibuju Radkovi Kopelovi z Napalmed recenze. Těch nahrávek a zinů k recenzím se zas nashromáždilo, tak makám taky na tom. Sice teď zin neplánuju, ale dám to aspoň na bandzone.cz.

Jaké největší rozdíly vidíš mezi punkovou scénou těsně po roce 2000 a dnes? Má ještě punk podvratný potenciál, nebo už byl dávno vstřebán konzumní kulturou?

Tehdy to bylo víc skutečný, surový, bolestivější a političtější. Teď je společnost zas o něco uvědomělejší, třídit odpad začli i důchodci, facebook taky funguje jako škola pro blbečky a čím dál míň se respektuje v celé společnosti bezpráví, utrpení, neekologický chování, podporujou se dobrý věci. A máme na to, tehdy jsme byli chudší, teď má plno lidí na to cestovat do tramtárií, utrácet za svý koníčky nebo dát pár korun na dobrou věc. Mám pocit, že mladší děcka se snaží dál v tom jet, ale ta hloubka jako tehdy už nejde tak vykřesat, protože ten odboj už není tak potřeba. Dobře to popsal Filip Fuchs v posledním Žgrindu, jak je punk o postoji proti, ale ty tu společnost furt nemůžeš posílat do prdele, musíš s ní kooperovat. Je jiná doba, musí se vyvíjet i ta kultura, ať to není plytký. Je to o jednotlivcích, každý si musí najít to svý skutečný. Konzumní jsme všichni, je to o každodenním rozhodnutí – co jo, co ne, do jaké míry. Podvratný potenciál byl nejsilnější v začátcích punku, za totality nebo v devádesátkách, nebo může být ještě v zemích tímto směrem daleko za euroamerickou kulturou. Tady už to nemá možnost být tak silný nebo možná jen velmi lokálně. Podvratná je svým způsobem už velká část společnosti díky virtuálnímu světu, nebo mi to tak aspoň připadá podle mýho okolí. Taky myslím, že pankáčům se nechce jít do ulic. Je to o pohodlí, konzumu muziky, chlastu a ganji, případně o virtuálním boji nebo kecech v hospě u piva. Už tam není ten silnej stimul osobní tísně a zoufalství, dnes je nejhojnější a nejsnazší doba v republice, jakou jsem zažila. Je potřeba nacházet nový cesty, přizpůsobovat se době a možnostem, který jsou mnohem větší než dřív. Je potřeba to využít a přijít na to, jak to pojmout z jiné strany a novým způsobem rozjet další level. Jenom už to nejde tak přímočaře – celý A je proti celé B. Furt je tady ale dost sraček, který by měly zmizet, i když jsou třeba od nás tisíce kilometrů daleko. Já jsem se ale nikdy necítila být aktivistkou, můj největší odboj byl asi proti rodičům, takže o tom mám málo co mluvit.

This entry was posted in Historie, Rozhovory, Z domova. Bookmark the permalink.