Přinášíme krátké zamyšlení nad květnovým atentátem na Roberta Fica.
Nedávná střelba na slovenského premiéra připomněla éru konce 19. století, kdy taktiku atentátů proti vládnoucím používali i anarchisté. Hnutí tehdy věřilo, že atentáty na představitele moci mohou společnost posunout ke svobodě. Mnozí anarchisté předpokládali, že individuální teror proti představitelům vládnoucí třídy bude inspirovat další neprivilegované k ozbrojenému povstání a ke svržení kapitalismu.
Opak byl však zpravidla pravdou. Stačí si vzpomenout třeba na anarchistu Luigiho Luccheniho, který zabil císařovnu Sissi. Veřejnost byla tímto činem pobouřena a lidé projevili spíše vlnu solidarity, než vášeň pro revoluční myšlenky. Důsledkem atentátu bylo definování anarchismu jako teroristické ideologie a zpřísnění represí proti dělnickému hnutí. Podobně tomu bylo i u útoku na krále Umberta či československého ministra Aloise Rašína. Následovaly kruté represe, zatímco společnost i nadále fungovala pod vládou státu a kapitálu v nezměněné podobě.
Střelec Juraj Cintula sice nestřílel v touze po společnosti bez útlaku, ale jeho čin má bezesporu zcela odlišné důsledky, než před útokem pravděpodobně předpokládal. Možná chtěl slovenskou politiku odklonit od putinovského fašismu, možná chtěl odstranit politika, který sám patrně figuroval v objednávce vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Zatím to však vypadá, že stát využije atentát k ještě většímu upevnění moci. Místo Fica nastoupí politik podobného, ne-li horšího střihu a vše se vrátí do starých kolejí. Je potřeba útočit na logiku systému, Fico byl pouze jeho produktem.
Chceme-li svobodnou společnost, nepotřebujeme politiky střílet. Stačí je přestat volit. Bez našich hlasů nemají žádnou moc.