Pražská skupina ČAS opět vydala svůj lokální časopis. Přinášíme recenzi.
Tématem druhého čísla ČASáku je zejména antimilitarismus. Časopis je uveden velmi kvalitním článkem kritizujícím NATO, v němž jsou připomínány zločiny této organizace. V době, kdy ostatní anarchistické kolektivy o temné historii NATO korektně mlčí, je takový text dvakrát tak důležitý. Autorstvo se nicméně mnohdy dopouští poněkud zavádějících tvrzení. Třeba v článku „Anarchisté proti obranné smlouvě s USA“ píší, že „Ruská armáda nebyla schopna dobýt Charkov vzdálený jen 34 kilometrů od svých hranic“, čímž naznačují, že Rusko je slabé a média jím pouze straší. Nezmiňují už ale, že Rusko na okupovaných územích čelí nejmodernějším zbraním dodávaným ze strany států NATO. Nebýt jich, nad Kyjevem již dávno vlaje Ruská vlajka. Nesmíme zapomínat, že Rusko zároveň naskočilo na válečnou ekonomiku, což v praxi znamená, že jejich továrny lifrují na frontu jeden tank za druhým.
V rubrice „Z domova“ je informačně cenný článek o financování obědů ve školách, nicméně zbytek článků jsou stále dokola se opakující plamenná prohlášení (tu proti „válečným štváčkům“, tu zase proti „nenažranosti bohatých“). Podobně by stačil na téma „bojkot voleb“ jeden jasně formulovaný článek, místo toho jsou zde čtyři texty, jejichž argumenty se několikrát opakují.
V sekci historie a teorie se objevují inspirativní texty, zejména článek Colina O´Malleyho, Anarchistický komunismus Václava Řetického naopak vypadá jako vystřižený z brožury Zádruhy. Tentokrát se v časopise objevil i rozhovor, konkrétně s vědkyní Clarou Mattei, je škoda, že šlo o převzatý text, exkluzivní rozhovor by ČASáku jistě zvednul čtenost. Skvělý příspěvek k antimilitarismu formou konkrétního příkladu neúspěchu vojenského řešení konfliktů je článek o debaklu NATO v Afghánistánu.
Celkově shrnuto, ČASák má stále lepší úroveň. Grafický vizuál je přehlednější, texty se dotýkají aktuální chudoby neprivilegovaných a třídních rozporů v prostředí Česka. Toto zaměření u nás chybí. Pomineme-li kolektivy s konkrétní agendou (SdruŽeny, Food not Bombs apod.), tradiční AF se zaměřuje spíše na shánění munice a sbírky na SUV, než na to, že lidé pod Fialovou vládou na konci měsíce nemají na zaplacení potravin, léků či nájmu. Vytknout lze naopak stylistiku časopisu. Je zjevné, že celý časopis dělá jeden člověk, jehož styl je jak vystřižený z letáku konce 19. století. I když se v textech často objevuje dnes již nepoužívaný výraz „mládež“, na kterou ČAS cílí svou propagandu, pro mladé lidi je takový způsob sdělení poněkud nesrozumitelný.