V září tomu bylo přesně dvacet let, kdy se v Praze sešly světové finanční elity, jejichž zasedání bylo na základě masivních protestů předčasně ukončeno. Ve stínu mediálně vděčné bitvy o Lumírovu ulici se však skrývají svědectví o mučení na policejních stanicích.
Vzpomínka na protesty proti MMF a SB, se již objevila na deníku A2larm a očima přímých účastníků trefně připomněla zásadní milník ve vývoji anarchistického hnutí v ČR. Lidé ukázali, že objeví-li svou kolektivní sílu, jsou schopni porazit i bohaté, kteří disponují ozbrojenou policií. Tato potupa však měla hořkou dohru – frustrovaní policisté po skončení protestů začali napadat a zatýkat náhodné aktivisty, zejména pak cizince, které poté šikanovali na policejních služebnách. Že docházelo k masivnímu porušování základních lidských práv, některé možná ani nepřekvapilo. Ti, co již iluzi zastupitelské demokracie demaskovali, věděli, že demokratická policie mlátí lidi stejně, jako policie bolševická. Problematičtější je snad jen role médií, která zcela bez výjimky přejala mainstreamový narativ o zlých anarchistech a hodných policistech a informace o porušování lidských práv se nikdo z novinářů neobtěžoval (či neodvažoval) zveřejnit. Přitom lidé byli biti a mučeni jen na základě svého politického přesvědčení. Jak tehdy rozhořčeně psal novinář Jan Čulík, „politické přesvědčení nemůže být v demokracii důvodem, aby někdo byl do krvava zbit anebo aby mu byl rozbit nos či zlomena ruka.
Co se týče osobního svědectví, zde je například příběh dvou kanadských aktivistů, jak jej zaznamenaly Občanské právní hlídky: „Byl jsem zadržen společně se svým kamarádem cca v 18:00 na rohu ulic Petra Rezka a nějaké další ulice, kde jsme s dalšími asi 20 lidmi seděli na silnici a nenásilně jsme blokovali průchod. Náhle nás obstoupili policisté, my jsme začali skandovat: “No violence” a zdviženými ukazováky a prostředníky jsme policistům ukazovali mezinárodní symbol “V” jako vítězství, policisté však skandování nedbali, začali nás mlátit, pak nám zkroutili ruce za záda a naložili nás do antonu. Odvezli nás na policejní stanici, bohužel nevím kam, nikdo nám neřekl proč jsme zadrženi. Po příjezdu nás prohledávali.
Když prohledávali mne, policista mi řekl, že se mám usmát, když jsem se tedy usmál, začal na mě křičet: “Co se směješ, to nesmíš” a praštil mne do břicha. Při prohledávání mého přítele u něj našli vlajku s nápisem revoluce. Policista začal na mého přítele křičet.
Na stanici jsme nemohli spát, protože nás zavřeli na nějaký dvůr, kde byla zima a my jsme měli jen lehké oblečení, protože jsme nepočítali s tím, že se zdržíme venku do večera. Najíst nám dali poprvé po několika hodinách na stanici, dostali jsme jeden kus chleba se salámem, někteří lidé nejedli vůbec.
Vím také, že některým lidem říkali, aby jim jídlo zaplatili, ale nám ne. Také po nás chtěli podepsat nějaký papír, který byl psán česky, když jsme se ptali, co to je, tak nám řekli, že vyjádření o tom, že jsme byli v zóně, kde jsme neměli co dělat, tvrdili nám, že nás mají natočené, jak házíme dlažebními kostkami, což není možné, protože já ani můj přítel jsme žádné dlažební kostky neházeli, také po nás chtěli 1000 Kč, neřekli nám proč. My jsme jim peníze nedali a prohlášení jsme také nepodepsali. Potom nám řekli, že jídlo dostaneme, až podepíšeme to prohlášení, ale my jsme ho stejně nepodepsali. Ráno nás vzali do nějaké haly, kde byla řada policistů, my jsme kolem ní museli projít a policisté nás bili. Ani jeden z nás však kromě několika oděrek nemá žádná větší viditelná zranění.
Potom nás vzali do autobusu, po cestě do autobusu nám velmi bolestivě spoutali ruce a za zády nám je zvedli nahoru, takže to bylo velmi bolestivé, snažili se vzájemně izolovat lidi stejné národnosti, a tak rozdělili i mne a kamaráda. V autobuse jsem viděl, že někteří lidé jsou zbiti daleko více než já, měli viditelná zranění, podlitiny, monokly.“
Takto na protesty proti MMF v Praze vzpomíná americký aktivista: „Po skončení protestů modrého průvodu na Praze 4 jsem po páté hodině odpočíval na ulici společně s (osobou, jejíž jméno je OPH známo). Násilných akcí jsem se neúčastnil. Okolo jezdily policejní vozy. Pak si nás někteří všimli, a jeden do mně začal najíždět motorkou. Potom mne zvedli a srazili na zem. To udělali několikrát. Vlekli mne za vlasy a kopali. Bylo to asi 6 policistů. Bili mne, kroutili mi rukama a hlavou. Pak nás spoutali plastikovými pouty a tloukli nám hlavou o dveře u auta. Potom mi prohledali batoh a začali být ještě agresivnější a mlátili mi hlavou o zeď. Navíc mi vzali brýle, které mi vrátili až po 7 hodinách, takže jsem skoro nic neviděl.
Byl jsem odvezen na stanici v Praze 4. Nikdo z policistů neměl číslo. Byl jsem svlečen a prohledán a pak mne dali do malé cely, kde již bylo 15 lidí. Z nich bylo 6 Čechů a 9 cizinců. Mnoho z nich bylo zraněných. někteří krváceli, někteří měli zlomeniny a nikdo je neošetřil. Potom se mnou něco sepisovali. Nikdo nám nic netlumočil. Vím jistě, že psali něco jiného, než jsem říkal, a řekli, že když podepíšu, můžu jít, ale nepustili mne. Požadovali jsme vodu a jídlo, ale nedostali jsme nic nejméně 24 hodin.
V naší cele byl jeden Holanďan, který stále opakoval, jaká má práva a dožadoval se jich. Pak přišel policista a připoutal ho pouty k posteli. Byl připoután asi od půlnoci do 04:00. O půlnoci jednoho Poláka obvinili, že udeřil důstojníka a pak jej odvedli pryč a já nevím, co s ním je. Také jsem viděl, jak někomu ze zadržených nastříkali do očí pepřový slzný sprej, asi ze 30 cm vzdálenosti. Vzali nám bundy a byla nám hodně zima. Chtěl jsem si zavolat ze svého mobilního telefonu, ale nedovolili mi to.
Byla tam také Rakušanka přezdívaná Chris, ta chtěla vidět číslo policisty, ten si ho však schovával. Když ho chtěla odkrýt zranil jí ruku a ona potom psala krví po zdi ve své cele. Ráno asi v 09:00 – 10:00 nás hrubě naložili do autobusu, kde bylo 9 mužů a 5 žen, a odvezli nás na cizineckou policii, kde nás znovu svlékli. Opět nám předložili nějaké dokumenty v češtině, ale nepřeložili nám je, ale někteří z nás je podepsali, protože nám řekli, že nás pak pustí. Vzali nám otisky prstů a přesto, že jsme tam byli asi 9 hodin, nedali nám nic k jídlu. Byl tam i Slovinec, který měl zlomené zápěstí, krvácející prst a přeražený nos, ale až ve čtvrtek ho vzali k doktorovi. Také jedné Britce z Jubilee 2000 odebrali léky na nějakou psychickou nemoc a ona potom měla záchvat. (pozn. také odvezli do Balkové). Asi v 21:00 nás opět dali do cely. Až asi za hodinu jsme dostali nějaké jídlo. Byl to chleba a sýr. Slyšeli jsme hodně křiku a naříkání.“