Přinášíme zamyšlení od anarchisty Tomáš Lubora, které se týká klimatického aktivismu a jeho limitů. Nemusíme souhlasit se všemi závěry tohoto textu, to však úvaze neubírá na podnětnosti.
Na internetu se objevila zpráva o tom, že podle britských psychologů se díky klimatickému aktivismu zlepšil psychický stav mladých lidí. Je třeba si však položit otázku jako moc je toto tvrzení platné, a zejména zda tímto způsobem můžeme psychické zdraví podpořit dlouhodobě.
„Klimatická úzkost je přirozenou reakcí na existenční ohrožení a právě aktivismus ji pomáhá překonávat,“ píše se v závěru studií. Jenže buďme k sobě upřímní. Klimatický aktivismus v pojetí mnoha lidí znamená upnout se k iluzorním představám a nerealistickým cílům. To, co z krátkodobého hlediska může působit uvolnění a zahnání úzkosti, z dlouhodobého přispívá k prohloubení
frustrace a beznaděje. Protože pokud jdeme po cestě, o které si myslíme, že vede k cíli, ale ona se pak ukazuje být slepou ulicí, těžko si lze zachovat radost v momentě, kdy nám to dojde.
Například mnohá hnutí orientovaná na klimatický aktivismus lpí na tom, že politici nebo firmy dělají špatná rozhodnutí a aktivistický apel či protest je přiměje dělat rozhodnutí správná. To ale prakticky znamená radovat se z vidiny cíle, kterého nelze dosáhnout. Místo jeho splnění postupně přichází zklamání z neúspěchu. Apel je totiž mířen na ty, kteří mají zájem na zachování stavu, který ekologické krize plodí a budou v souladu s tím jednat. Jejich kroky nejsou určovány ani tak vůlí, argumenty v diskuzi nebo osobním charakterem, jako spíše neosobními mechanismy volného trhu, které přesahují sílu jejich a našich přání. O jednání firem rozhoduje především potřeba přežít v konkurenčním prostředí trhu a toho lze dosáhnout jen neustálou expanzí a minimalizací
nákladů, tj. kroky, které plundrují planetární ekosystémy a vykořisťují pracující. Politici jsou zde zase jsou od toho aby hájili instituce, jež pomáhají tomuto ekonomickému modelu v pokračování.
Řešením tedy není apel, aby firmy a politici jednali jinak, ale hledání způsobů, jak svrhnout ekonomický systém, který upřednostňuje zisk před potřebami ekosystémů a lidí. To mimo jiné znamená rozejít se s představou, že zprostředkování společenských zájmů mohou zajistit politici, jejich strany a instituce. Jenže takové vize jsou v klimatickém aktivismu jen okrajové. Převažují aktivity usilující o reformu kapitalistického systému do „zelenější“ formy nebo apely na politiky, aby řešení ekologické krize zajistili oni. Pokud se klimatické hnutí upíná k takovým cílům, možná to jeho aktérům přináší pocit, že pracují na řešení problému. Takové pocity skutečně mohou vést k zmírnění úzkostných stavů a depresivních nálad, ale jen dočasně, aby se později zesílily. Vytyčit si nerealistické cíle, znamená zadělat si do budoucna na další frustrace, zklamání a úzkosti, protože zmíněná aktivistická očekávání nebudou nikdy naplněna.
Podobné to je i s představami, že řešení představuje pouhá změna technologií a zdrojů. „Podle nejnovějších studií je možné vyrábět 100% energie z obnovitelných zdrojů,“ píše se v jednom z článků na toto téma. Je jedním z mnoha výkřiků, které zaměňují dvě různé věci: obnovitelné zdroje a trvalou udržitelnost. Využití toho prvního ještě nemusí znamenat to druhé. To platí obzvlášť v éře kapitalistické ekonomiky. I kdyby fosilní energetika ustoupila jiným alternativám, neznamenalo by to odvrácení ekologické krize. Pokud se nadále ve jménu zisku budou věci zbytečně vozit přes půl planety a záměrně vyrábět produkty s krátkodobou trvanlivostí, aby si lidé na trhu museli brzy pořizovat nové, těžko se něco výrazně změní, i když vstupní energie bude pocházet z obnovitelných zdrojů.
Největším producentem plynů způsobujících klimatické změny je průmysl. A pokud ten bude nadále podléhat principům volného trhu, vždy se bude orientovat na kroky, které jsou sice pro ekosystémy vysoce destruktivní, avšak z pohledu krátkodobé ziskovosti firem optimální. Změna technologií
a zdrojů proto musí jít ruku v ruce se změnou systému produkce, distribuce a služeb. Jinými slovy, kapitalismus přecházející na obnovitelné zdroje energie je neudržitelný a ekologicky škodlivý,
podobně jako ten, který je závislý na fosilních palivech.
V kontextu uvedeného lze tvrdit, že závěry typu „aktivismus pomáhá vypořádat se s pocity bezmoci a beznaděje“ jsou zavádějící, protože některé druhy takového aktivismu pocity beznaděje spíše přiživují. Jak se asi budou cítit dnešní mladí, až za několik let apelů na politiky a důvěry v jejich sliby, pochopí, že je podvedli tak jako mnoho jiných předtím? Aktivismus už zřejmě nebude terapeutická možnost jak z úzkostí a depresí, ale jednou z příčin jejich prohloubení. A pro ty, kteří dnes aktivistickým iluzím nepodléhají, je tomu tak vlastně už nyní. Pokaždé, když vidím shromáždění mladých lidí, které trápí reálný problém ekologické krize, jak zároveň věnují energii kontraproduktivním aktivitám, moje úzkostné stavy se zhoršují. Nepotřebuji sestavovat tým terapeutů a vypracovávat s nimi studii. Mám oči a vidím lidi, které stejně jako mě, jisté podoby klimatického aktivismu přivádějí k pocitům zoufalství a úzkostem. Myslím, že v tomto ohledu není vůbec přehnané tvrdit, že klimatický aktivismus zhoršuje psychický stav. Možná ne každého, ale jistě většího než malého množství lidí. Neznamená to, že bychom se neměli snažit odvrátit ekologickou krizi. Pouze to, že bychom měli jít více do hloubky, abychom pochopili, co ji způsobuje a co jsou „falešná řešení“. Protože jak ukazují mnohá klimatická hnutí, vidí-li někdo problém, ještě to nemusí znamenat, že dohlédne na řešení.
Zdroje a citace:
https://a2larm.cz/2019/12/klimaticky-aktivismus-zlepsuje-psychicky-stav-mladych-lidi/
_______
Poznámka ke zpětné vazbě:
Tento článek jsem odeslal redakci a2larm.cz s žádostí o zveřejnění. V průběhu několika týdnů nepřišla žádná odpověď. Teprve až po naléhání, že na jakoukoli odpověď čekám, mi byla zaslána. Velmi stručně mi bylo sděleno, že redakční politikou Alarmu je neposkytovat zpětnou vazbu na nevyžádané materiály. Zarážející na takové odpovědi je v první řadě to, že není pravdivá. Redakce ve skutečnosti zveřejňuje některé nevyžádané
materiály a poskytuje jim zpětnou vazbu. Příkladem je třeba Otevřený
dopis Spolku Šáreckého údolí squatterům https://a2larm.cz/2018/02/otevreny-dopis-spolku-sareckeho-udoli-squatterum/, ale našli by se i další. Zpětná vazba je tedy poskytována selektivně, avšak těm kterým poskytnuta není, je tvrzeno, že jde princip uplatňovaný u všech stejně. Nejde mi o vytváření zbytečného napětí nebo konfliktu s redakcí Alarmu, ale o konstruktivní debatu. Proto jsem na redakční kontakty zaslal i následující odpověď. Po několika týdnech čekání jsem se však reakce nedočkal. O čem to vypovídá, ať posoudí každý člověk sám.
–
Dobrý den
Děkuji za objasnění. Vaši redakční politiku respektuji. Nicméně se nemohu ubránit pocitu, že tím přispíváte k tomu, aby se váš projekt stal spíše propagandistickým nástrojem s jednorozměrným viděním po vzoru všech ostatních medií hlavního proudu, než aby byl alternativním mediem s přijatelnější etikou.
Věřím, že i vy souhlasíte, že jsou otázky o kterých je potřeba vést širší veřejnou diskuzi. Váš mediální projekt má potenciál k tomuto procesu významně přispět, ale Vaše redakční politika to blokuje. Zjevně nestojíte o diskuzi, ale jen o propagandistické předkládání pohledu vaší redakce.
Můj článek byl mimo jiné zpětnou vazbou na dva texty, které vyšly na A2larm.cz. Prosím zvažte, zda je rozumné a praktické, aby Vám vaši čtenáři poskytovali zpětnou vazbu, ale vy jste ji “z principu” odmítali poskytovat jim. Zpětnou vazbou nemusí být míněno to, že zveřejníte vše, co vám, kdo pošle. To ani neočekávám. Stačilo by ale jen napsat několika větami, co si o zaslaném článku myslíte. Třeba i v kritickém duchu, ale aspoň v nějakém, protože jinak vlastně přispíváte k tomu, co jsem v zaslaném článku popsal, tj. dáváte důvody k další frustraci, zklamání, úzkostem, depresím…
Také je na pováženou, že vaše redakční práce z části stojí na komentování článků, prohlášení nebo jednání různých oponentů (pravicových politiků, žurnalistů, úředníků, ekonomů atd.), tj. na poskytování zpětné vazby k tomu, co dělají. Pokud však nejde o vaše oponenty, ale pravidelné čtenáře, zpětnou vazbu odmítáte dát. Proč oponentům věnujete více pozornosti než lidem, kteří si rádi čtou vaše články a mnohé považují za kvalitní? Není to způsob jak od sebe odvrátit potencionální spojence?
Prosím, neberte mé poznámky jako kázání o tom, jak má fungovat vaše redakce. Jsou to jen podněty k zamyšlení. Jestli se nějak promítnou ve vaší praxi nebo ne, to je již na Vás. Děkuji za pochopení.
–
Když jsem neuspěl u Alarmu, poslal jsem text Anarchistické federaci. Bylo mi sděleno, že redakce má s jednou částí článku problém, ale jinak je to prý docela dobrá kritika systémových příčin ekologické krize a výzva k obezřetnosti. Onu spornou část jsem tedy z textu vypustil a znovu AF požádal o zveřejnění. Žádná odpověď již nepřišla, i když jsem opakovaně žádal o její zaslání. Nikdo mi nevysvětlil, proč AF má redakční kontakt, na kterém není možné federaci kontaktovat a komunikovat s ní.
Napsal: Tomáš Lubor – tomas-lubor@riseup.net