Přesně před dvaceti lety byla podepsána mezi ČSSD a ODS tzv. Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí, která nadobro demaskovala demokratickou iluzi, kterou se celé devadesátky zaštiťovala vládní politická garnitura. Jaké si z Opoziční smlouvy můžeme odnést ponaučení?
Počátek devadesátých let s sebou nesl naivní přesvědčení mnohých, že po letech bolševického útlaku konečně přišla spravedlivá a solidární společnost založena na důstojnosti člověka. Ostatně i řada anarchistů a anarchistek zpočátku koketovala nejen s aktivní, ale i pasivní volební účastí (Levá alternativa), přestože se nám snaha nastolit svobodu skrz volební urny může zdát z dnešního pohledu úsměvná. Opojení ale netrvalo dlouho a už během devadesátek spousta lidí pochopila, že problém je v samotné nadvládě člověka nad člověkem – lhostejno, zda se ona nadvláda nazývá kapitalismus nebo bolševismus. Přesto se až do roku 1998 držela volební účast nad 70% a řada lidí věřila, že ten či onen kandidát skutečně touží hájit jejich politické zájmy. Vždyť výběr těch, kteří mohou po volbách ovládat naše životy, byl tak pestrý!
Pak ale přišly volby v roce 1998, které skončily patovou situací. ČSSD je sice vyhrála, ale nedokázala sestavit vládní koalici. Miloš Zeman se proto tehdy dohodl se svým doposud největším rivalem Václavem Klausem na de facto velké koalici, která byla plivnutím do tváře všem, kteří přišli k volebním urnám. Heslo „kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali“ náhle jakoby ztratilo extremistický nádech a desetitisíce lidí pochopily, že je lhostejné, komu dají ve volbách svůj hlas – mocní se totiž domluví i bez nich. Připustíme-li fakt, že politici nejednají na základě stranické, ale třídní příslušnosti, přestane být Opoziční smlouva takovou záhadou. Zeman s Klausem prostě racionálně zvolili takové řešení, které by jim nejlépe umožnilo udržet se u moci.
Od té doby již volební účast nikdy nedosáhla takových výsledků, jako před rokem 1998. Hned následující volby v roce 2002 přišlo k urnám jen 58% voličů, což je jasným důkazem, že lidé toto nesmyslné divadélko plně pochopili. Přestože v dalších letech volební účast lehce stoupla, už to nebyla volba „pro“, ale volba „proti“, jinak řečeno „volba menšího zla“. Lidé volili z taktických důvodů; ne proto, že by tomu či onomu kandidátovi skutečně věřili. Připomeňme také, že Zemanova vláda v roce 1998 – 2002 přinesla obrovský nárůst korupce a klientelismu (např. státní zakázky bez výběrových řízení) a v této době se také na zkorumpované politiky přisál Andrej Babiš a jeho Agrofert. Bez opoziční smlouvy by nebylo Babiše! V neposlední řadě si také ČSSD a ODS upravily volební systém tak, aby zvýhodnil velké politické strany.
Jak to souvisí s dneškem? Dost podstatně. I dnes řada lidí věří na vládu a opozici a prohlásí-li před volbami nějaký politik, že s tím či oním do koalice po volbách nikdy nepůjde, voliči na tuto lež znovu a znovu skočí. Přitom pro příklad není třeba chodit daleko. Andrej Babiš se před volbami dušoval, že za žádnou cenu nepůjde do vlády, která by byla opřena o komunistickou podporu. Nyní zjistil, že taková politická konstelace mu nejlépe umožní udržet se u moci, a tak se s KSČM bez problémů dohodnul. Pravicový miliardář a bolševičtí nostalgici? Levice a pravice? Kdepak – dělicí čára leží někde úplně jinde. Leží mezi ovládajícími a ovládanými. Dokud tohle nepochopíme, budeme zažívat „Opoziční smlouvy“ donekonečna. Ukažme konečně politikům, že si dokážeme vládnout i bez nich!