Jak píše Borodin na svém blogu, v roce 2016 vydala Grada Publishing Příručku pro partyzány, která je bojovým manuálem Rudé armády v boji proti nacistům. Kniha zcela otevřeně propaguje subverzivní povstalecké metody a revoluční násilí, přesto vedení nakladatelství nikdo nepozatýkal, ani neobvinil z terorismu. Na rozdíl od anarchistů v rámci kauzy Fénix II, kteří jsou za údajnou propagaci podobné literatury pronásledováni. Jak je to možné?
Odpověď možná nebude až tak překvapivá. Komerční nakladatelství totiž “propaguje terorismus” za účelem zisku, takže je vše v pořádku, protože se nevymyká mechanismu kapitalistického soukolí. Jak doslova píše Borodin: “Kdo by čekal, že jim za to bude policie hrozit kriminálem, ten se plete. Tady přeci nejde o podporu extremismu, ale kapitalismu. Kniha je součást legálního byznysu a ten policii nevadí.”
Obvinění anarchisté jsou oproti tomu pronásledování kvůli jakýmsi brožurám, které byly pouze nepatrnou součástí jejich anarchistické distribuce a dost možná s obsahem brožur většina z nich ani ideově nesouhlasila. To, že jsou tyto brožury na seznamu “zakázané literatury” se anarchisté dozvěděli až ve chvíli, kdy byli z propagace této literatury obviněni.
Jak tedy poznat, že máme doma zakázanou literaturu? Podle toho, že se v ní píše o třídním boji, jak jsme polemizovali již dříve na našem webu? Anebo se zaměřit přímo na tolik diskutovaný insurekcionismus, jehož zásadní prvky se objevují třeba v oficiálně vydané eseji Vzpoura přichází? Přestože tehdy v anarchistickém rybníčku vypukla zuřivá debata, zda mělo nakladatelství Rubato morální právo vydat esej v rámci běžné knižní distribuce, kriminální policii toto literární dílo nabité revolučním násilím nechalo zcela chladnou.
Důvody jsou prozaičtější, než to vypadá. Policie a soudy totiž zákony neřeší. Řídí se jimi do té doby, kdy se jim to hodí. Jakmile potřebuje stát někoho kriminalizovat či zatknout, ten či onen zákon najednou neplatí, je podle potřeby ohnut či je aplikován jen na někoho. Na to je třeba myslet vždy, když máme pocit “já jsem přece nic nezákonného neudělal, na mě policie nemůže“.
Může. A chová se tak stále častěji.