S Ilanem Shalifem, téměř devadesátiletým izraelským anarchistou, jsme si povídali o válce, anarchismu i mezinárodním soudu. Přetiskujeme rozhovor, který jsme dělali pro časopis Dezertér.
Od šedesátých let jsi aktivní anarchista a antimilitarista. Jak se naše hnutí v oblasti Izraele a Palestiny za ta léta změnilo?
Byl jsem původně součástí radikálnějšího směru marxisticko-sionistického hnutí Hašomer Hacair/MPM, které bylo proti přesunu Palestinců (vyhnul jsem se aktivní vojenské službě v 18 letech, ale ne válce v roce 1967) a přibližně rok před válkou jsem se zbavil marxismu i jeho sionistické verze. V roce 1967 jsem se připojil k Matzpenu, který byl antisionistický a antiautoritářský (hlavně libertariánští marxisté, ale také trockisté, maoisté a anarchisté).
Po celá léta existovaly anarchistické iniciativy zaměřené na životní styl, ke kterým jsem se nepřipojil, protože nebyly libertariánsky komunistické (jak jsem se sám označoval). V roce 1996 jsem na internetu objevil, že existují anarchisté, kteří jsou také libertariánští komunisté, a připojil jsem se k mezinárodnímu kolektivu Ainfos.
Od roku 1997 se izraelští anarchisté zapojili do People Global Action (včetně infopointů a anarchistického knihkupectví). V letech 2000–2002 jsem založil anarchistickou skupinu Sociální boj a v letech 2002–2003 Anarchisty proti zdi (Anarchists Against The Wall), kteří vedli společný boj s Palestinci, hlavně do roku 2021.
V roce 2010 byla zorganizována anarchokomunistická skupina UNITY, ve které jsem byl aktivní do roku 2015, paralelně s AATW.
Existuje několik anarchistických iniciativ, ale zatím ne anarchokomunistická federace, která je stále ve fázi organizačního procesu.
Máš nějakou osobní zkušenost s životem v kibucu? Myslíš, že je to vhodná platforma k realizaci myšlenek libertariánského komunismu?
S životem v kibucech mám spoustu zkušeností. Poprvé jsem takovou komunu navštívil, když mi bylo sedm – šlo o Dganiu na pobřeží jezera Cineret. Když mí rodiče žili na nějakou dobu odděleně, žila v jednom z kibuců moje matka společně s mými sourozenci. Když jsem byl teenager, zúčastnil jsem se kibucnického hnutí během letních prázdnin, byl to Maabarot. Než se naše skupina připojila ke kibucu Yehiam, pracoval jsem pár měsíců jako pastevec v Harelu a Kfar Menahemu.
Jako alternativu k aktivní vojenské službě a v letech po ní jsem žil v různých kibucech, z nichž několik bylo na hranici s Pásmem Gazy – až do roku 1969, kdy mě, mou partnerku a dva syny ve věku 32 let vyhnali kvůli antisionistickému aktivismu.
Během let strávených v kibucech jsem nenašel žádný, který by fungoval jako jádro revolučního hnutí, jak bylo původně slibováno.
Kibucy začaly jako libertariánská sionistická osídlení, ale během let od vzniku Izraele se zhoršily: začaly využívat námezdní otroky a později se některé z nich privatizovaly na běžné kapitalistické vesnice.
Když byly organizovány jako komuny – „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ – můžeme se z nich poučit jako z laboratorních případů komunit zdola v rámci světové federace beztřídních komun.
Zkušenosti z kibuců mě inspirovaly při psaní knihy “Příběhy z roku 2100 – 50 let po revoluci“.
Pojďme do současnosti. IDF spáchala v Pásmu Gazy a na Západním břehu spousty válečných zločinů, nicméně veřejná podpora premiéra Netanjahua je i tak docela velká. Čím si to vysvětluješ?
Hlavní problém, kteří mají Izraelci s Netanjahuem je jeho tlak na změnu neoliberálního kapitalismu směrem k autoritářství Trumpova či Orbánova typu. Co se týče útlaku Palestinců, většina Izraelců je s Netanjahuem – dokonce i liberální střed a “levice”. Hlavní kritika se zkrátka týká jeho korupce a nahrazování původních elit svými osobními podporovateli.
Předpokládám, že jako anarchista nepodporuješ myšlenku palestinského státu. Jaká je tvoje vize mírové společnosti, která bude tvořena Židy a Palestinci?
Palestinský stát, pokud vznikne ještě před porážkou sionismu, bude nezávislým státem jen v názvu. Lidé východně od Středozemního moře budou svobodní pouze v domovině tvořené Židy a Palestinci. Dvoustátní “řešení” je pouze snaha očistit válku v roce 1948 a vyhnání původních obyvatel.
Vidíš nějakou naději v odsouzení vůdců Hamásu a Likudu Mezinárodním trestním tribunálem?
Mezinárodní trestní tribunál soudí pouze vůdce, kteří už byli poraženi. Takže dokud bude trvat západní imperiální řád, který podporuje Izrael, šance postavit Likud a další sionisty před soud, tady není.
No a co se týče vůdců Hamásu, Izraelské tajné služby je zabijí dříve, než se k soudu vůbec dostanou.
Máš v Izraeli nějaké arabské přátele? Jak 7. říjen změnil jejich postavení v izraelské společnosti?
Ano, mám tady dva Palestinské kamarády, s nimiž jsem se kdysi organizoval v Matzpenu. Vypadá to, že izraelsko-palestinští občané, kteří byli předtím chápáni jako občané druhořadé kategorie, jsou na tom v současné době ještě hůře, než obvykle.
Jak můžeme lidem v regionu trpícím válkou pomoci?
Nejlepším způsobem je zapojit se do aktivit mezinárodního hnutí solidarity s Palestinou a iniciovat protestní shromáždění a a další přímé akce, tak jako to dělají anarchisté v jiných zemích.