Přinášíme úvahu nad reformistickými a militaristickými tendencemi v českém anarchistickém hnutí
Po vypuknutí války na Ukrajině se u některých anarchistů a anarchistek (a s nimi spřízněných levičáků) objevily podivné proválečné tendence. Jejich obhajoba spočívala v tom, že se snaží přizpůsobit anarchistické ideje současnému politickému kontextu, anarchistvo vycházející z původní sociálně-anarchistické tradice naopak obviňovali ze sektářství a dogmatismu. Podíváme-li se na tyto postoje (nejčastěji propagované ze strany AF) podrobněji, zjistíme, že v sobě obsahují do očí bijící rozpory a z důvodu ideologické nekonzistence jsou dlouhodobě neudržitelné.
Prvním z rozporů je údajná snaha „naslouchat hlasům místních“. To by ale znamenalo, že drtivá většina ukrajinských mužů je ochotna v zájmu státu naběhnout do zákopů. Realita je ovšem jiná. Mobilizaci se vyhýbají miliony Ukrajinců, jen do zahraničí jich uprchlo na 650 000. Neměli by tedy prováleční anarchisté naslouchat zejména těmto hlasům? A pokud je tedy cílem těchto anarchistů porážka Putinovského impéria metodami konvenční války, neměli by být podle této logiky dezertéři ke vstupu do armády donuceni silou? Pokud ano, jak to udělat? Udávat dezertéry orgánům státní moci? Pokud by měla být naopak účast v armádě dobrovolná, jak potom dodat na frontu dostatek mužů? Měla by se snad AF z pohodlí klávesnic připojit k vládní náborové kampani?
Otázky, které pokládáme, jsou samozřejmě řečnické a značně nadsazené; ukazují však, že zaujetí reformistických stanovisek s sebou nese neřešitelné rozpory. V rámci „efektivity“ boje proti Putinově invazi pak logicky musí následovat rezignace na sociální revoluci (ta by nahrávala Putinovi), mlčení o zločinech ukrajinského státu (to by také nahrávalo Putinovi) či „dočasné“ zastavení kritiky mocenské hierarchie či vykořisťování pracující třídy. Jakákoli nejednotnost „demokratického“ tábora přece posiluje pozici nepřítele. Reformistický anarchismus se pak vědomě či nevědomě dostává do falešné dichotomie „buď jsi s NATO, nebo s Putinem“. Jiné způsoby k zastavení válečné mašinerie jakoby ani neexistovaly.
Tím se dostáváme k druhému rozporu, jímž je způsob, jak proti válce bojovat. Někteří anarchisté a anarchistky věří, že když budou posílat peníze na budování válečné infrastruktury, pomůžou ukrajinské armádě k vítězství, Rusko kapituluje a válka končí. Tento postoj je nesmyslný hned z několika důvodů. Třeba kampaň AF, jejímž cílem bylo dodat na Ukrajinu terénní vůz, válečnou spirálu spíše roztáčela, než aby sypala do válečného soukolí písek. V solidární sbírce se podařilo vybrat na 140 000 korun, což je v českém prostředí, kde má anarchistvo problém shromáždit pár stovek na členské příspěvky vlastních organizací, poněkud podezřelé. Vzhledem k tomu, že dnes má běžný pracující kvůli inflaci problém vyjít na konci měsíce s výplatou, je otázka, kdo kampaň tak štědře zasponzoroval. Představme si však hypotetickou situaci – hnutí zafinancuje auto, které dopraví pár vojáků na frontovou linii a během pár dnů skončí teréňák rozstřílený v příkopě. Co dál? Další sbírku? Když si uvědomíme, že válečný průmysl spolyká denně stovky milionů korun na obou stranách konfliktů, má vůbec něco takového vzhledem k finančím možnostem anarchistického hnutí smysl? Nedalo by se sto tisíc využít efektivněji? Co třeba poslat je ruskému soudružstvu, které by díky této finanční podpoře vypálilo desítky náborových středisek či vykolejilo stovky vlaků s vojenským materiálem? Nebo podpořit dezertéry na obou stranách konfliktu a ukázat, jak je nesmyslné namířit zbraň proti lidem, které jsme v životě neviděli, a kteří nám nic neudělali, jen proto, že nás někdo oblékl do uniformy a přikázal nám to? A co finančně podpořit protivládní hackery, kteří budou napadat ruské či ukrajinské vojenské servery? Na otázku, který způsob protiválečných aktivit je efektivnější a smysluplnější, nechť si každý odpoví sám.
Představme si, že by podobný reformistický proud anarchistického hnutí existoval v roce 2003. Tito lidé by bezesporu posílali americké armádě do Iráku terénní auta, protože Saddám Husajn je přece diktátor a potlačuje lidská práva, navíc prováděl invaze do suverénních zemí. George Bush by byl jistě považován za sice kontroverzního, avšak alespoň prozápadního a demokraticky zvoleného politika. Zní vám to hodně šíleně? Tak jak je možné, že se dnes nacházíme v analogické situaci?
“Vždycky jsem si myslel, že lidé podporují válku, než jsem zjistil, že někteří do ní nemusí.”
– E.M. Remarque, parafrázováno
OAF, listopad 2024