Česká pirátská strana, k níž se ještě nedávno upínaly naděje některých reformních anarchistů a anarchistek, skončila na smetišti dějin. Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít?
Jako kolektiv Ostravské anarchistické federace jsme dlouhodobě vystupovali proti tendencím některých levičáků a antikapitalistů, kteří viděli ve spolupráci se státem a kapitalismem potenciál. Slova pirátské viceprezidentky o “infiltraci systému” už tehdy zněly úsměvně, a když čeští Piráti uspěli v parlamentních volbách, bylo nám jasné, jak to zhruba dopadne.
Piráti mohli mít ještě zbytky rozumu a zůstat coby protestní strana v opozici. Tím by se možná u křesel udrželi ještě dvě či tři volební období. Opojení mocí však bylo příliš silné, a tak vstoupili někdejší bojovníci proti establishmentu do koalice s největšími kreaturami polistopadové politiky. To, že se do křesla ministra spravedlnosti dostal mafián, v kriminálních kruzích známý jako Don Pablo, pro ně nebyl nejmenší důvod, aby vládu položili. Postupně začali likvidovat progresivistické a antikapitalistické stranické frakce, vzpomeňme na kauzu Tožička či Michaillidu. A nakonec se jejich nejvýraznější tváří stal ministr zahraničí Jan Lipavský, který nenašel ani dostatek slušnosti k tomu, aby jednoznačně odsoudil genocidu v Gaze a označil Izrael za teroristický stát. Díky svému patolízalství se také udržel u koryta a v dalším volebním období už možná bude plout v barvách TOP 09.
Piráti tak ukázali, že změna skrze zastupitelskou demokracii není možná. Stejně by dopadla jakákoli jiná strana. Moc korumpuje a koryt se v zastupitelském systému vždy chopí bezpáteřní Lipavští. Systémovou změnu prosadíme pouze zdola, revoluční přímou akcí.