Přetiskujeme zajímavý rozhovor, který udělali soudruzi z ČAS. Je důležité si připomenout, co je zač prezident, kterého český premiér Petr Fiala považuje za svou politickou inspiraci.
Přinášíme rozhovor s Edgardem, soudruhem z argentinské FLA (Federacion Libertaria Argentina). Tématem byla samozřejmě nová argentinská vláda vedená „anarchistickým“ prezidentem. Edgard svými názory nereprezentuje celou FLA.
Nový argentinský prezident Javier Milei se netají svými anti-sociálními a extrémně neoliberálními postoji. Jak se doposud jeho politika projevila na sociálních právech pracujících?
Dne 20. prosince 2023, krátce po svém nástupu do funkce, vydal Milei dekret, kterým uzákonil řadu reforem, jež měly být okamžitě uplatněny. Koncem ledna 2024 zaslal první návrh zákona, jehož cílem bylo především ochránit dekrety před možnými budoucími žalobami. Tento první legislativní návrh byl zablokován, protože neměl potřebnou podporu v parlamentu. Debata byla otevřená a značnou část toho, co navrhovala ve svém politickém programu, se vláda snažila uskutečnit.
Vláda trvala na svém a podruhé dosáhla potřebného konsenzu s guvernéry jednotlivých provincií republiky (v platnost vstoupil 8. července 2024, ale vnitřní předpisy k jeho provedení stále chybí). Tyto nové soubory zákonů byly dopracovány s menší razancí než první, ale se stejným záměrem. Dát veškerou moc kapitálu na úkor veřejnosti a reformovat pracovní vztahy. Zákony sledovaly dva cíle: jednak zprivatizovat značnou část veřejných podniků, čímž by se tisíce zaměstnanců ocitly na suchu, a jednak navrhovaly pracovní reformu bez účasti odborů a zaměstnanců.
Příkladem lze uvést, že až do přijetí Mileiho zákonů bylo v pracovněprávních předpisech stanoveno, že na začátku pracovního poměru běží tříměsíční zkušební doba. Od nového zákona se tato doba prodlužuje až na 12 měsíců, v závislosti na širokém spektru okolností. Důvodem k výpovědi je podle něj také obsazení nebo zablokování pracovního místa. Jinými slovy, jde proti hlavním nástrojům přímé akce, které se dosud používaly. S přijetím pracovněprávní legislativy však dochází k mobilizaci požadující její zrušení.
Pokus o léčbu šokem, o kterou se před dvaceti lety pokusil Carlos Menem, skončila revolucí a okupováním továren. V čem je dnes situace jiná?
Během deseti let trvání menemistického projektu (1989-1999) byla teprve od druhého roku zavedena šoková opatření v hospodářské a pracovní oblasti. V ekonomické oblasti to znamenalo navázání národní měny (argentinského pesa) na dolar. Cílem tohoto opatření bylo vymanit se z hyperinflace, která dennodenně dusila ekonomiku, pomocí zmražení mezd (do března 1990 vzrostly ceny o 95,5 %). Důsledkem tohoto opatření bylo, že argentinský export přestal být konkurenceschopný. Současně byla země otevřena neomezenému importu. To mělo přímý dopad na místní výrobu.
Tváří v tvář tomuto dilematu, zejména v posledním období menemismu, se zaměstnavatelé rozhodli vyhlásit bankrot svých podniků, aby se vyhnuli vyplácení odstupného. Tisíce dělníků se pak rozhodly obsadit svá pracoviště po celé Argentině. Existovalo mnoho zkušeností s družstvy, zkušeností, které zároveň posílily sebevědomí tisíců lidí bez práce zničených liberalizací pracovního trhu, pozvedly kolektivního ducha a společný boj a zmírnily nejtvrdší dopady reforem.
Tehdejší privatizace státních podniků a liberalizace ze strany státu, která připomíná současnou dobu, úzce souvisela s ekonomickým programem poslední vojenské diktatury (1976-1983). Nicméně kromě okupovaných továren vznikla také sousedská shromáždění a solidární, samosprávné a horizontální prostory, kde se ti, kteří byli v důsledku divoké krize vyloučeni z ekonomického systému, alespoň dělili o jídlo.
Chavier Milei sice vyhrál volby, nyní však způsobil zvýšení životních nákladů obyčejných lidí o stovky procent. Jaká je jeho veřejná podpora nyní?
Ačkoli je ještě příliš brzy na to, abychom mohli odhadnout, jaký bude odpor proti tomuto novému náporu kapitálu (6 intenzivních měsíců), je to teď jako na houpačce. Můžeme říct, že mnoho podniků, které se v poslední době obnovily a byly samosprávně řízeny svými zaměstnanci, muselo skončit, a to z čistě nákladových důvodů. Drtí nás inflace (čtvrtá nejvyšší v regionu a jedna ze tří nejvyšších na světě) spolu s vysokými náklady na energie a k tomu se přidal nedostatek deviz/dolarů na dovoz výrobků, které jsou nezbytné pro výrobu, a které se v Argentině nevyrábějí. Otázka nedostatku dolarů je pro pochopení ekonomického fungování země klíčová, neboť stejně jako dolar umožňuje stabilitu národní měny, souběžně brání konkurenceschopnosti jejího vývozu a je tak vydána napospas nepředvídaným mezinárodním krizím (války, finanční bubliny), což ji činí neustále křehkou a vystavenou jakýmkoli vnějším vlivům.
Dalším opakujícím se faktorem této někdy až cyklické krize jsou půjčky od mezinárodních úvěrových agentur (MMF), které již několik let dohlížejí na vnitřní účty a požadují úpravy a škrty v sociálních rozpočtech.
Mileiova podpora je v současné době na střední úrovni (podle průzkumů se může pohybovat od 37 do 45 procent, připomeňme, že vyhrál s 55,69 %). Milei je produktem vyčerpání tradičních stran, vážných ekonomických problémů, které se táhnou již desítky let, a na druhé straně frustrace, kterou dokázal dobře zvládnout prostřednictvím různých médií a televizních či virtuálních platforem. Přestože existuje mnoho odvětví, v nichž by jeho diskurs a politika mohly jeho vládu nastartovat, v současné době se tak neděje. Nicméně faktory, jako je potlačování sociálních hnutí, hospodářská recese, vysoká míra nezaměstnanosti a vysoké životní náklady, se stávají v Argentině normou.
Jak sociální hnutí budují proti Mileiovi odpor?
Odpor byl od počátku organizován masovými demonstracemi během parlamentních hlasování o „základním zákonu“. Spojilo se tak feministické hnutí, anarchisté, hnutí důchodců (rovněž anarchisté), vysokoškolští studenti, zaměstnanci státních podniků, učitelé a profesoři, a stejně jako před 20 lety se vrátila sousedská shromáždění jako projev odporu mimo odborovou byrokracii a stranickou politiku, návrat ke kořenům samosprávy, horizontality a boje na ulici.
Je také třeba říci, že ačkoli je pravda, že většinové odbory (jejich vedení je peronistické) se zpočátku mobilizovaly, rozhodly se přejít k jiné strategii vyjednávání s vedoucími představiteli moci a opustily myšlenku generální stávky. Nakonec je třeba říci, že podle posledních ukazatelů chudoby máme přibližně 48% chudých z celkového počtu 47 milionů obyvatel. Tyto ukazatele jsou výsledkem degradace místní ekonomiky, zhoršení mezd, hospodářské recese a propouštění.
Nejzávažnější jsou však škrty v nejzranitelnějších odvětvích, jako jsou vývařovny (které od roku 2001 do současnosti nezanikly a do jisté míry jsou závislé na státních dotacích). Tyto státní dotace byly náhle přerušeny (v rámci výše zmíněných zákonů). Tisíce vývařoven tak zůstaly bez jídla. Důsledkem však nebylo nic víc, než že se ve stále nerovnějším ekonomickém a sociálním scénáři obnovila stará pouta solidarity z roku 2001.
Milei se definuje jako “anarchokapitalista”. Nepřinesl tím do veřejné debaty diskreditaci anarchistických myšlenek?
I když víme, že myšlenky, které Milei prosazuje a šíří, mají daleko k anarchismu, jeho neustálé zmínky v médiích vyvolávají u nic netušících lidí zmatek.
Tváří v tvář tomuto scénáři jsme prostřednictvím sociálních sítí zahájili kampaň s texty a informacemi, které se snaží vnést jasno do zkreslování pojmů. Postupem času vznikl nový termín, který anarchokapitalisty vystihuje: liberální manekýni.