V březnu uplynulo 150 let od jednoho z prvních větších pokusů nastolit společnost bez státu a kapitalismu. Přetiskujeme článek z webu Anarchistické federace, původní text v angličtině vyšel na anarchokomunistickém serveru Libcom.org.
Pařížští dělníci v doprovodu rebelujících členů Národní gardy obsadili město a pustili se do reorganizace společnosti odpovídající jejich zájmům a založené na dělnických radách. Ve chvíli, kdy velké množství vojáků znovu převzalo město a v odvetě zmasakrovalo 30 tisíc dělníků, už však nedokázali vzdorovat.
Pařížská komuna je často považována za první příklad toho, kdy pracující lid převzal moc do svých rukou. Přestože osnovy francouzských dějin tento případ opomíjejí, jde o významnou historickou událost. Dne 18. března 1871, po porážce Francie v prusko-francouzské válce, vyslala francouzská vláda své vojsko, aby se pokusilo získat děla pařížské Národní gardy dříve, než se jich zmocní samotní obyvatelé. Lidem se to však k velkému zděšení francouzské vlády podařilo a nebyli ochotni se děl vzdát. Vojáci odmítli střílet do vlastních spoluobčanů a namísto toho obrátili zbraně proti svým nadřízeným.
Pařížská Národní garda vyhlásila svobodné volby a obyvatelé Paříže zvolili radu složenou převážně z jakobínů a republikánů – zvoleno bylo nicméně i několik anarchistů a socialistů. Rada prohlásila Paříž za nezávislou komunu a navrhla, aby se Francie stala konfederací komun. V rámci Pařížské komuny členové rady dostávali průměrný plat, měli stejné postavení jako ostatní členové komuny a bylo možno jakéhokoliv z nich okamžitě odvolat.
Tento vývoj situace vyvolával v anarchistech nadšení – většina Paříže byla sebeorganizována bez pomoci státu a pobízela zbytek světa k následování jejího příkladu. Pařížská komuna byla důkazem toho, že společnost organizovaná zdola je možná. Reformy iniciované Komunou (například proměna námezdní práce v družstevní systém) převáděly anarchistickou teorii do praxe. Na konci května se 43 pracovišť změnilo v družstva a z muzea v Louvru se stala továrna na munici, provozovaná dělnickou radou.
Odbory mechaniků a Asociace pracovníků kovoprůmyslu prohlásily: „Ekonomické emancipace […] lze dosáhnout jedině organizováním dělnických sdružení, která mohou změnit naši pozici z námezdních pracovníků v družstevníky.“ Tyto instituce též doporučily komunální Komisi pro organizaci práce podpořit následující cíle: „Zrušení vykořisťování člověka člověkem […], organizaci práce v družstvech a na základě nezadatelného kapitálu.“ Doufali, že na základě těchto podmínek nebude rovnost v Komuně jen prázdným pojmem. Slovy nejslavnějšího anarchisty té doby, Michaila Bakunina, byla Pařížská komuna „jasně formulovaným popřením státu“.
Anarchisté však argumentovali, že Komuna nešla ve svých činech dost daleko. Že se jejím členům nepodařilo skoncovat s myšlenkou zastupitelské vlády. Jak řekl další slavný anarchista Peter Kropotkin: „Pokud ke správě nezávislé Komuny nebyla třeba centrální vláda […] potom byla centrální občanská vláda stejně zbytečná […] federativní princip by mohl fungovat i v rámci Komuny.“
Komuna se nicméně držela některých starých myšlenek zastupitelské demokracie a vedla lidi k tomu, aby věřili, že za ně vše vyřeší členové rad, namísto toho, aby jednali sami za sebe.
Anarchisté se zastávali federací na principu masových shromáždění založených na přímé demokracii, které obyvatelé Paříže využívali už před více než sto lety.
Rada se ale čím dál víc izolovala od těch, kteří ji zvolili. A čím více byla izolována, tím byla autoritativnější. Rada například založila Komisi pro veřejnou bezpečnost s tím účelem, aby „bránila [terorem]“ „revoluci“. V opozici vůči ní stála minorita anarchisticky smýšlejících členů a také ti, kteří chtěli soustředit síly na obranu Paříže před invazí francouzské armády. Tato komise svým jednáním dokázala, že staré revoluční klišé „žádná vláda není revoluční“ je pravdivé.
Dne 21. května vládní vojáci vtrhli do města a v ulicích narazili na tvrdý odpor. Pouliční boje trvaly celý týden, posledním místem obrany se stal hřbitov na Montmartru. Po porážce komunardů se členové vládního vojska a ozbrojení příslušníci kapitalistické třídy potulovali městem a svévolně zabíjeli a mrzačili obyvatele. V bojích bylo zabito 30 tisíc komunardů (mnozí z nich poté, co se vzdali) a jejich těla byla odhozena do masových hrobů.
Dědictví Komuny ale přesto žije a heslo „Vive la commune!“ (Ať žije Komuna!) se objevovalo na zdech Paříže třeba při povstání v roce 1968. A jistě ne naposledy…
Zdroj:
https://libcom.org/history/articles/paris-commune-1871