Přinášíme exkluzivní rozhovor s Johanou, environmentální aktivistkou, která se aktivně zúčastnila blokády kácení Bělověžského pralesa.
***
Bělověžský prales je poslední nížinný prales v Evropě zapsaný v seznamu UNESCO. Kde se vlastně vzala politická vůle pustit se do jeho kácení?
Asi zásadní změna nastala poté, co před dvěma lety do úřadu ministra životního prostředí nastoupil lesník Jan Szyszko. Navrhnul regulační odstřel zubrů a výrazně navýšil plány na těžbu dřeva v této oblasti. Následně z Rady pro ochranu přírody vyhodil 32 z 39 vědců, neboť se k těmto plánům vyjadřovali nesouhlasně.
Na kácení ihned zareagovali ekologičtí aktivisté a aktivistky z celé Evropy a sjeli se do Polska těžbu blokovat. Jak vlastně polská společnost takový aktivismus vnímá?
Byla jsem účastnicí blokády pouze na místě, proto můžu těžko mluvit za celé Polsko. Ve srovnání s blokádou na Šumavě v roce 2011 ale přístup veřejnosti považuji za výrazně příznivější. Ve velkých městech Polska se organizují demonstrace proti kácení a i samotní místní často blokádníkům nosí výpěstky ze zahrádek jako podporu. Samozřejmě nalezneme i odpůrce, zejména ty obyvatele bělověžské oblasti, kteří přijali Szyszkovu propagandu, tvrdící, že pouze zvýšení kácení může udržet zaměstnanost. S těmito názory se ale ztotožňuje jen menší část lidí, oproti tomu většina, žijící z turismu, či informovaná o skutečném stavu problému zaměstnanosti, chce prales chránit.
Přestože blokáda byla avizovaná jako nenásilná, aktivisté mnohokrát čelili násilí ze strany policie. Byl tento vývoj v souladu s očekáváním? Jak se policejnímu násilí bránit?
Spíše než ze strany policie dochází k tvrdšímu zacházení ze strany tzv. lesní stráže, což jsou jednotky střežící harvestor, které mají práva proti blokádníkům fyzicky zasahovat a vyžádat si jejich identifikační údaje. Tito strážci sem byli po dobu blokády přivezeni z velké části Polska, proto je v současnosti každý z těžících harvestorů obklopen suitou hlídačů, znesnadňujících dostat se i jen na cesty vedoucí k nim, natož je zablokovat. Policie se oproti tomu, alespoň v případě zásahů, u nichž jsem byla, ukázala jako profesionální a maximálně se vyhýbající jakémukoli násilí. Obranou proti jakémukoli násilí je striktní dodržování zásad nenásilí a samozřejmě všudypřítomné kamery v mobilních telefonech, jimiž nahráváme veškeré krizové dění. Díky polským přátelům, kteří s policií vždy okamžitě začnou komunikovat, k žádnému většímu násilí nedošlo.
Jak vlastně byly protesty koordinovány a jak se rozhodovalo o dalších
postupech?
Vzhledem k tomu, že se na blokádě vytrvale střídají lidé, je těžké udržovat všechno pod kontrolou. Musím ale uznat, že se to Polákům v rámci možností daří výborně. Skupina “vedoucích”, tedy lidí, kteří jsou na blokádě nejdelší dobu, mají nejvíc zkušeností a jsou důvěryhodní, většinu aktivit vymýšlela v jediném uzavřeném prostoru kempu, kvůli obavám z možného odposlechu. Večer pak probíhala každodenní setkání, kde se dohodl plán na další den, lidé se přihlásili na hlídky a různé potřebné práce. Následně se diskutovaly návrhy týkající se chodu tábora i dalších akcí.
Blokády pomohly zachránit před těžkou technikou stovky stromů, polská vláda přesto pokračuje v rabování. Dají se dosavadní protesty považovat za úspěšné?
Myslím, že za úspěšné se považovat dají. Tyto protesty aktivizovaly spoustu lidí, pomohly upozornit na dění v pralese UNESCO, v němž je zapsaný a v současnosti se povedlo dostat tento případ až k soudnímu dvoru Evropské unie. Bez snahy tolika lidí je velmi pravděpodobné, že by si mohl ministr les postupně vykácet celý a mimo Polsko by se o tom nikdo nedozvěděl. Každý z harvestorů za den pokácí 200 – 300 stromů, takže i kratší blokáda má významný vliv na nemalý kus lesa.
Na akci nechyběli ani anarchisté. Jak organizátoři vnímali jejich přítomnost? Pomohla blokáda odbourat předsudky vůči anarchistům?
Anarchisté byli stejně jako všichni ostatní účastníci vítáni. Vzhledem k tomu, že ale před naší návštěvou mělo dojít k nějaké vyhrocené situaci, při níž jeden z anarchistů nepostupoval podle konsensu nenásilí, byli důrazněji upozorňováni, že se jedná o striktně nenásilnou blokádu a mírový protest. Jeden anarchista byl také požádán, aby si neoblékal svoji mikinu s áčkem, už kvůli tomu, že je kemp striktně apolitický a nehlásí se k žádné ideologii ani organizaci. Nevím, jestli měl někdo z přítomných proti anarchistům nějaké předsudky.
Já sama jsem se s anarchistickým kolegou z Česka ráda bavila a naše diskuze se často dost protáhly a nadnesly mnoho témat k přemýšlení. Na druhou stranu, zrovna on považoval nenásilný protest za ztrátu času a nesmysl, a ačkoli se nenásilné blokády účastnil, vnitřně s ní nesouhlasil. Myslím, že přítomní polští anarchisté ale takhle radikální nebyli a na blokádě udělali velký kus práce. Kdyby mohli přijet a zapojit se do blokády další čeští anarchisté, mohlo by to znamenat pro blokádu významnou, tolik potřebnou posilu.
Myslíš, že ekologické požadavky demonstrantů mohou přerůst v požadavky sociální, jak se tomu stalo například v Turecku v roce 2013?
V případě blokády v Bělověži mi tenhle postup přijde nepravděpodobný. Ačkoli jsou účastníci a účastnice nespokojeni se současnou situací na politické scéně, chtějí svoje síly věnovat především záchraně pralesa a prohlášení jeho celé plochy národním parkem. Nechtějí se proto spojovat s žádnými politickými organizacemi, což by mohlo způsobit roztříštění sil demonstrantů.