Slyší-li člověk slovo „anarchie“, zpravidla mu vytane na mysl nějaká z negativních konotací. O to překvapivější je, že předsudky a mýty panují okolo anarchismu i v antikapitalistickém prostředí, což bývá mnohdy pramenem vzájemného nepochopení.
První z předsudků se již doslova nabízí – anarchie rovná se chaos. Řada diskutérů dokonce obviňuje anarchisty z popírání vlastních zásad, pokud se v rámci vlastních struktur organizují. Definujeme-li anarchismus z pera sociologa Jana Kellera, jde o „ propojení důsledného liberalismu v oblasti politické se sociální spravedlností v oblasti ekonomické“. Proč tedy chaos? Zejména tváří v tvář dlouhodobě fungujícím anarchistickým knihovnám, odborům či nakladatelstvím. Tento postulát je patrně zakořeněn zejména vlivem subkulturní vlny 60. a 70. let, která si z původně dělnického hnutí vzala jen odpor k autoritě a áčku v kroužku dala nový rozměr. I dnes potkáváme teenagery, kteří anarchistickou symboliku využívají, většinou se však drží pouze současných módních trendů fetišizující rebelské symboly. Ve skutečnosti však anarchismus s žádnou hudební či jinou subkulturou primárně spojen není a jeho kořeny sahají – na rozdíl od punku či hardcoru – hluboko do 19. století. Na druhou stranu – drtivá většina tuzemských anarchistů si cestu ke svému politickému přesvědčení vyšlapala právě skrze subkulturu. V tom je jedna z výhod.
Pokud je tedy anarchismus propracovaným světonázorem s dlouhou tradicí, lze stále namítnout, že jde pouze o okrajové hnutí rebelující mládeže. Stačí se přece podívat na televizní záběry z demonstrací. Zde je třeba vzít v potaz geografický kontext. Česká delegace jela před lety na jistý anarchistický kongres do bulharské Sofie a mimo jiné si postěžovala, že tuzemské hnutí se potýká s nepříjemným problémem – jak udělat anarchismus přitažlivý pro lidi středního věku? Španělská delegace se od srdce rozesmála. Řeší problém přesně opačný – jak udělat anarchismus přitažlivý pro mladé. A je to právě onen tzv. „anarchistický trojúhelník“ – Španělsko, Francie, Itálie, kde je anarchismus úzce propojen s odbory a jádro tvoří lidé předdůchodového či důchodového věku, zatímco východní Evropa musela z důvodů absence historické kontinuity budovat hnutí od začátku a nebylo tedy na co (a zejména na koho) navazovat.
Dobrá tedy. Cílem anarchismu není chaos a hnutí není jen doménou mládeže. Tak proč si tedy anarchisté nezaloží politickou stranu a nekandidují do voleb? Pokud bude jejich program pro voliče dostatečně přitažlivý, není přece problém uchopit politickou moc. Politickou moc? Anarchismus je přece o negaci politické moci. Cílem anarchismu je emancipace člověka. Podpora vlastní angažovanosti vedoucí až k převzetí kontroly nad svým životem. Volby však nic takového nenabízí – právě naopak. Zastupitelský princip, kterým se řídí, utvrzují občany v jejich pasivitě a v přesvědčení, že propůjčí svou moc a někdo druhý s tou mocí bude disponovat. Spojení demokracie a zastupitelského principu je mimo jiné poměrně mladou ideou. Ještě v 19. století se o demokracii mluvilo jen v její přímé formě. Pomineme-li navíc extrémně vysoké finanční náklady na založení politické strany a vedení kampaně, je více než zřejmé, že politická strana s programem osvobození se od autorit by nemohla být posvěcena Ústavním soudem. Program by nezbytně musel narazit už při zpochybňování současných institucí či distribuci společenského vlastnictví. Režim vždy povolí jen to, co nenarušuje status quo a co pro režim samotný není nebezpečné. Pro příklady nemusíme chodit daleko (stačí před rok 1989). Iluzi volby v rámci parlamentarismu velmi trefně popisuje filozof Alain Badiou v eseji Kontrarevoluční volba proti novému.
Fajn, mohl by namítnout diskutér. Anarchisté budují hnutí zdola. Ale anarchistická společnost je přece utopie! Lidé jsou od přírody zlí a většina občanů je příliš hloupá na to, aby věděla, co je pro ně dobré. Pomiňme nyní teze o lidské přirozenosti. Pokud bychom se pustili do takto filozofické debaty, došli bychom nakonec k závěru, že legitimitu nemůže mít ani zastupitelská demokracie jako taková, protože je teoreticky založená na suverenitě lidu. Přesuňme se k utopii. Co je to utopie? Je utopický liberalismus? Jistěže ano. Optimistické vize Adama Smithe, Johna Stuarta Milla či Friedricha von Hayeka se přece nikdy zcela nenaplnily. Stále se jejich teorie potýkají s nepřekonatelnými překážkami praxe. A stále přicházejí noví a noví, kteří původní autory revidují a tvrdí, že právě ta jejich teorie už bude ta konečná. Toto je zcela v pořádku. Je to obvyklý jev. Lidé vždy potřebovali určitý utopický horizont, který plnil jakousi motivační funkci. Utopie nám dává jistotu, že žijeme v otevřené společnosti, kde nic není „na věčné časy“. Pokud lidé k utopiím nekráčí přes hromady mrtvol, není důvod zpochybňovat jejich legitimitu. V takovém případě však nelze jedné ideji legitimitu upřít a druhé ji ponechat. Není snad koneckonců utopie utopií proto, aby byla v praxi nedosažitelná?
Během života ale musíme dělat kompromisy. I anarchisté jsou často obviňováni, že jejich neúprosný boj proti autoritě státu je často v ostrém kontrastu – a to ve chvíli, kdy pochodují ruku v ruce s odboráři. Obhajují tedy sociální stát, zatímco chtějí stát jako takový zničit? Kdepak. Krátkodobým (a často nezbytným) záměrem anarchistů je v poslední době obhajoba nikoli sociálního státu, ale sociálních práv – a to bez ohledu na instituci, která tyto práva bude zastřešovat. Pasivita by v této situaci zpochybnila historickou zásluhu tisíců pracujících, kteří bojovali za osmihodinovou pracovní dobu, veřejné školství či všeobecné zdravotnictví – a to často i za cenu vlastního života.
V pořádku, může namítnout diskutér. Ale podívejme se, že anarchisté vlastně pouze negují. Tu jsou proti poplatkům u lékaře, tu zase proti pokusům na zvířatech, ale co mohou nabídnout? Omyl. Představa, že stěžejní činnost anarchistů spočívá v demonstrování, sprejování na zeď či vylepování plakátů, je tradiční mýtus vyvolaný mediální strategií. Tento problém nepostihuje jen anarchisty, ale v podstatě veškeré nevládní organizace. Vezměme si jako příklad hnutí Greenpeace. Drtivá většina jejich aktivit spočívá v chemických analýzách škodlivých potravin, lobbování u poslanců či firem, informování veřejnosti či odborné publikaci. Ovšem pouze těch pár procent činnosti v podobě obsazení střechy úřadu vlády se dostane do médií. Je to logické. Současná média nepotřebují informovat, nýbrž prodat. Prodává se to, co je akční, ne to, co je důležité. A stejný problém musí řešit anarchisté, ne-li větší (přihlédneme-li k jejich nálepce nebezpečných živlů). A tak zatímco rozbité okno McDonaldu je týden propíráno ve večerních zprávách, desítky workshopů, besed, filmových promítání, vaření jídla pro bezdomovce či benefičních koncertů se již do médií pro zdánlivou nezajímavost nedostanou.
Závěrem lze tedy říci, že pokud chceme najít způsob, jak demokratizovat společnost, je nejdříve nezbytné vyjasnit si, jak kdo chápe pojmy, které během diskuse využíváme. Jejich dezinterpretace je totiž jednou ze silných zbraní elit k našemu vzájemnému rozeštvávání.