V lednu to bylo přesně 160 let, co se narodil významný francouzský anarchista Sébastien Faure. Mluvíme o člověku, který se dostal k anarchistickým myšlenkám z původních marxistických pozic a aktivním anarchistou zůstal až do konce svého velmi aktivního života. Podílel se na chodu několika anarchistických organizací i vydávání časopisů včetně rozsáhlé Anarchistické encyklopedie.
V současné době je jeho odkaz aktuální zejména ze tří důvodů. Prvním z nich je jeho pedagogické působení. Faure založil již v roce 1904 libertinskou školu La Ruche (v překladu doslova „Úl“), která vychovávala děti podle zásad autonomie, solidarity a svobody. Do školy docházelo okolo 60 žáků a pomocníků s tím, že každý se na provozu školy podílel dle svých finančních možností. Na svou dobu velmi pokrokovou metodou bylo tzv. integrované vzdělání, kdy škola umožňovala žákům vyzkoušet si své budoucí povolání v praxi. Projekt naneštěstí ukončila první světová válka i finanční těžkosti s ní spojené. V oblasti vzdělávání byl ovšem Faure vizionář, protože jeho anarchistické metody dnes používá řada škol (Montessori, Scioškola…), které chtějí být alternativou k současnému způsobu výuky. A vzhledem ke krizi panující v současném školském systému je zřejmé, že hledání alternativ se stává stále palčivější otázkou dnešního školství.
Druhým výrazným prvkem Faureho anarchismu je jeho striktní sekularismus. Ačkoli na přelomu 19. a 20. století byl odpor k náboženství přirozenou součástí anarchistické filozofie, dnes vidíme, že většina anarchistů nepovažuje náboženskou otázku za klíčové téma, někteří dokonce s náboženstvím či církví koketují. Toto usnutí na vavřínech je možná způsobeno tím, že většina evropských států je oficiálně sekulární a politický vliv církví je oproti 19. století nesrovnatelně nižší, nicméně Faureho odkaz by pro nás měl být zdviženým prstem. Náboženství vyhozené dveřmi se k nám dnes v podobě klerofašistických tendencí vrací oknem v podobě Duky, Orbána, Erdogana či Islámského státu.
V neposlední řadě stojí za zmínku, že Faure se hlásil k tzv. syntetickému anarchismu. Tedy takovému anarchismu, který bojoval proti nesmyslnému sektářství tím, že se snažil o sjednocení všech tehdejších anarchistických proudů (komunismus, syndikalismus, individualismus). Je otázkou, zda by něco takového v našem prostředí nevneslo do hnutí ještě více chaosu a osobní nevraživosti, nicméně je známo, že organizace se striktní ideovou vyhraněností neměly obvykle dlouhého trvání.