Přinášíme úvahu nad reformistickými a militaristickými tendencemi v českém anarchistickém hnutí
Po vypuknutí války na Ukrajině se u některých anarchistů a anarchistek (a s nimi spřízněných levičáků) objevily podivné proválečné tendence. Jejich obhajoba spočívala v tom, že se snaží přizpůsobit anarchistické ideje současnému politickému kontextu, anarchistvo vycházející z původní sociálně-anarchistické tradice naopak obviňovali ze sektářství a dogmatismu. Podíváme-li se na tyto postoje (nejčastěji propagované ze strany AF) podrobněji, zjistíme, že v sobě obsahují do očí bijící rozpory a z důvodu ideologické nekonzistence jsou dlouhodobě neudržitelné.
Prvním z rozporů je údajná snaha „naslouchat hlasům místních“. To by ale znamenalo, že drtivá většina ukrajinských mužů je ochotna v zájmu státu naběhnout do zákopů. Realita je ovšem jiná. Mobilizaci se vyhýbají miliony Ukrajinců, jen do zahraničí jich uprchlo na 650 000. Neměli by tedy prováleční anarchisté naslouchat zejména těmto hlasům? A pokud je tedy cílem těchto anarchistů porážka Putinovského impéria metodami konvenční války, neměli by být podle této logiky dezertéři ke vstupu do armády donuceni silou? Pokud ano, jak to udělat? Udávat dezertéry orgánům státní moci? Pokud by měla být naopak účast v armádě dobrovolná, jak potom dodat na frontu dostatek mužů? Měla by se snad AF z pohodlí klávesnic připojit k vládní náborové kampani? Continue reading