Přetiskujeme reportáž z ostravské demonstrace z května 2003 z pera lokální skupiny Organizace revolučních anarchistů – Solidarity (ORA-S), kde tehdy anarchisté rozdávali mezi naštvanými dělníky letáky. Článek se objevil na dnes již zrušeném webu alarm.solidarita.org
Sice s velkým zpožděním, ale přece: jakže to vypadlo 22. května na odborové demonstraci v Ostravě? Na podiu moralizování, pacifikace naštvanosti na “život” pod diktaturou kapitálu, hřmotné výzvy, chvíli se šlo na Ostravu, potom zase táhlo na Prahu – a dole řehtačky a odborové vlajky a nezájem… a taky rostoucí vztek.
“HOMOLA, POŠLI DOM TOHO VOLA!”
Tak pokřikoval na muže v modré vestě s nápisem “Pořadatel – OS KOVO” jeden dělník, který naštvaně opouštěl odborářskou demonstraci v Ostravě. “Volem” měl na mysli šéfa ČMKOS Milana Štěcha. Brzy po něm s podobnými pocity odešla i naše skupinka komunistů a anarchistů, aby řeči odborových bossů spláchla pivem. Všechny blízké hospody však už byly plné lidí, kteří to nevydrželi a utekli ještě dřív. Zkrátka, nic převratného se v Ostravě neudálo. Jen už se všeobecně začíná ztrácet důvěra ve smysl podobných akcí a účinnost připitomělého žvanění odborových předáků.
Původně se mělo demonstrovat proti propouštění z Nové huti. A vzhledem k tomu, že propouštění je na spadnutí i ve Vítkovicích a Vagónce Studénka, jsme byli zvědaví, jaké jsou nálady mezi pracujícími a zda přijdou demonstrovat společně. Když ČMKOS oznámila, že demonstraci aktuálně rozšíří i o protest proti nové reformě státních financí a že půjde o největší demonstraci v Ostravě od roku 1989, naše zvědavost ještě vzrostla… A s ní i pochybnosti, které se potvrdily. ČMKOS totiž celou akci nakonec anoncovala jako namířenou proti nezaměstnanosti. Všechna původní prohlášení byla zapomenuta. Nahradil je plakát s hesly, jasně naznačujícími, že všechny reálné problémy, které lidi pálí, budou jako obvykle pohřbeny pod nánosem pokorných výzev vládě, jejichž jediným smyslem je – zachování sociálního smíru.
Cestou na Masarykovo náměstí, kde se demonstrace konala, jsme nejprve potkali skupinu chuligánů Baníku Ostrava, každý v modré kšiltovce OS KOVO, přes rameno odborové vlajky a v rukou poloprázdné půllitry. Nudné projevy odborových bossů je evidentně nedojímaly ani nenaplňovaly nadšením, a tak znovu odcházeli na pivo. Hned po nich nás uvítal senilní stalinista v tričku s Che Guevarou, který nám vnucoval letáky Štěpánovy partaje (KSČS-ČSSP). Jak jsme se později dozvěděli, mimo okruh demonstrace byl vyveden díky vzorné součinnosti odborářských pořadatelů a policajtů, kterou jsme měli brzy pocítit na vlastní kůži i my. Jejím smyslem nebylo nic jiného než zabránit jakékoli iniciativě, která by nevycházela z odborů.
Pod tribunou, nad níž se skvěl transparent s heslem “Stop nezaměstnanosti”, se tísnil dav asi 3000 pečlivě organizovaných odborářů s vlajkami, kšiltovkami, píšťalkami a řehtačkami. Vypadalo to, že svým předákům visí na rtech. Každopádně, do jejich disciplinovaně sevřených řad jsme se nedostali. Kolem stály snad 4000 volně roztroušených lidí, kteří loajalitou k odborům zrovna neoplývali.
Rozešli jsme se tedy do davu rozdávat letáky a pokusit se o nějakou diskusi s ostatními. Všude však postávali pořadatelé a pár fízlů, takže jakákoli komunikace se omezila na nabídnutí letáku a případné prohození pár slov – pak jsme se zase museli ztratit v davu, než si nás aktivnější pořadatelé všimnou. Přesto jednoho z nás vyhmátli a vytlačili z demonstrace jako “provokatéra”. Jiní měli více štěstí a rozdali vše, nebo narazili na laxní pořadatele, kterým bylo všechno úplně jedno a nikoho si nevšímali… zvlášť když viděli, že se kolem někoho z nás shlukují lidé a berou si letáky sami. Když jsme procházeli okolo dvou pořadatelů z odborového svazu horníků, jeden na nás prosebně zavolal: “Kluci, nerozdávejte tady ty letáky.” “Proč?” “To je naše akce a my tady nechceme žádnou propagandu,” odpověděl. “A to, co plácají ti na tribuně, není propaganda?” ptáme se. “No, já vím, že vykládají úplné nesmysly, ale tohle je akce odborů, ne vaše,” odpovídá – a bere si jeden z posledních pěti letáků, která nám ještě zbyly.
Co se týče těch pár reakcí, které jsme zachytili a neměli čas ani prostor rozvést, lze je nejvýstižněji obsáhnout slovy dvou lidí, kteří se s námi dali trochu do řeči. “Pryč se sociálním smírem,” četl jeden z přítomných dělníků na našem letáku, “no, to je pravda, už by se mělo něco udělat.” Další si nahlas pročetl první větu letáku, kde se mluvilo o propouštění v Nové huti, Vítkovicích a Vagónce Studénka, aby pak další dva odstavce dořekl sám: “Jo, propouštění jsme u nás na Nové huti zažili už mockrát, je nás tam čím dál míň a všechny tyhle akce byly vždycky k ničemu.”
A mezitím se na tribuně odehrávala (tragi)komická vystoupení pánů Sábela, Štěcha a dalších. Nejdřív hřímali, že nepotáhnou na Prahu. Naopak! Chtějí, aby Praha přišla za nimi, a tudíž stojí za radikálním požadavkem, aby se příští zasedání tripartity konalo v Ostravě! Chvíli na to ovšem zase výhružně prohlásili, že pokud vláda jejich požadavky nevyslyší… zvou nás na demonstraci do Prahy.
A jaké, že jsou to požadavky? Takže, odborům škrty v sociální oblasti nevadí, pokud se jedná o škrty tam, kde dochází ke zneužívání sociálního zabezpečení. Aby nikoho nenechali na pochybách, zdůraznili, že rozhodně nehájí ty, kterým se nechce “poctivě pracovat” a jen parazitují na nebohém státu, včetně těch, kdo pracují načerno. Vyslechli jsme si mravoučné kázání o tom, jak je krásné a prospěšné pracovat a jak hrůzná je nezaměstnanost, protože zatěžuje státní rozpočet a vede k nárůstu alkoholismu a toxikomanie. Těžko říci, jestli se smát odborářským papalášům, nebo plakat sám nad sebou, když mě práce sere stejně jako ne-práce a když dělám, co můžu, abych ji odrbal a s ní i celý tenhle systém postavený na našem vykořisťování. A jak tak vykládali o svém boji za maximální zaměstnanost a o sociálních nebezpečích plynoucích z nezaměstnanosti (jakoby ze zaměstnanosti žádná neplynula), vytanul mi na mysli i letáček OS Rovnost, kde se operovalo s podobnými argumenty…
O vrcholné číslo této odborářské estrády se navzdory přísné organizovanosti nepostarali byrokraté, ale parta několika dělníků. Ta se při jasném vědomí marnosti a směšnosti celé akce rozhodla vzít zábavu do vlastních rukou. Na rozdíl od nás měli tolik rozumu, že předem v hospodě snížili citlivost mozkových buněk, aby snáze přežili bláboly odborářů. Ale především přišli s vlastním transparentem vyrobeným ze sovětské vlajky, na němž vedle srpu a kladiva zářil nápis: “Každý Špidla půjde do mýdla.” A ke značné nervozitě odborových funkcionářů si s ním a s nafasovanými vlajkami OS KOVO stoupli hned vedle tribuny.
Pořadatelům se je nepodařilo přesvědčit, ať svůj transparent sbalí, a tak na ně poslali policajty. Ti se vytasili s nějakým paragrafem a začali jim transparent brát a vyhrožovat, že seberou i je. Dělníci se však nedali a přetahovali se o transparent až k fízlovskému autu, k němuž ty dva ubožáky z Policie ČR přimáčkli a pokračovali v hádce a strkanici. Když se jeden z dělníků pustil do policajtů se slovy “Kdybyste radši honili tuneláře, ne slušné lidi!” a jeden tajný fízl či odborový funkcionář (což na této demonstraci vyšlo nastejno) na něj začal dělat ramena, začali na sebe vzápětí navzájem pokřikovat nasraní dělníci: “Radku, napal mu!” “Rozbijem jim držku!” Zoufalí pochůzkáři a tajnej (?) už nevěděli, z které do které – a tak začali vyhrožovat posilami. A jelikož na nepokoje atmosféra nevypadala, dělníci střízlivě usoudili, že hubu jim můžou rozbít jindy s menším rizikem a raději se postupně odebrali pryč.
Smyslem celé této šaškárny v režii ČMKOS nakonec nebylo nic jiného než udržet hegemonii odborů nad dělnickou třídou a jakýkoli potenciál třídní konfrontace odvrátit k neškodnému reformismu. Nepadlo ani slovo o našich lidských potřebách jakožto proletářů a proletářek. Místo toho odboroví bossové všem vnucovali buržoazní ideologii práce jako skutečného požehnání. Snažili se podněcovat rozdělování proletariátu na ty, kdo “poctivě pracují”, a ty, kdo nepracují poctivě, byť jsme všichni nuceni kapitálem vyrovnávat se s nenáviděnou realitou námezdní práce a nezaměstnanost spolu s prací načerno je jen jinou podobou téže mizérie, která existuje, protože je to pro kapitál momentálně výhodné. Také v rozdmýchávání regionalistických nálad našli předáci dobrý prostředek, jak odvést pozornost od reality vykořisťování proletariátu buržoazií: Ostrava je vykořisťována Prahou, v tom je problém! Pečlivě si rovněž pohlídali, aby z této demonstrace neudělali příležitost pro sjednocení pracujících z Nové huti, Vítkovic a Studénky a pro zahájení jejich společného boje. Nad něčím takovým panovalo hrobové ticho. Alespoň tedy na tribuně…
Zkrátka, na této demonstraci nešlo dělat nic jiného, než vyjádřit naši vlastní vzpouru proti kapitálu a zaútočit v letácích na odbory, které nás ve všech svých podobách vždy povedou k integraci do kapitalistického systému. A zdá se, že jsme zdaleka nebyli jediní, kdo to v Ostravě cítil podobně. Nakolik se však skutečně hroutí důvěra v odbory a vzniká prostor pro autonomní sebeorganizaci proletariátu, ukáží příští třídní boje. A i v nich se odhalí, zda autonomie naší třídy povede jen k nové reformistické aktivitě, nebo zpochybní námezdní práci jakožto základ a součást kapitalistického systému.