Recenze: Směrem k povstání

Nakladatelství Subverze vydalo další brožuru, a to text přednášky Alfreda Bonanna Směrem k povstání. Text nám přišel zajímavý a podnětný, přinášíme recenzi.

I přes myšlenkovou těkavost a revoluční neklid je v textu Směrem k povstání patrné, že Alfredo Bonanno ideologicky zmoudřel a promýšlí své vize s větší pečlivostí a v širším společenském kontextu. Srovnáme-li Směrem k povstání s Ozbrojenou radostí, Bonanno již nevyzývá k mrzačení a střílení ideových odpůrců ani nemluví o „sekání hlav, až nás to začne nudit“. Naopak, samoúčelné násilí již není fetišizováno, Bonanno rozlišuje mezi prostým riotem a povstáním, které dle něj nutně souvisí s projektem vzešlým ze spontánní debaty v rámci afinitních skupin.

Bonannovi lze dát za pravdu v tom, že společnost se dynamicky mění a řada anarchistických skupin má tendenci vidět současný svět optikou sto let starých revolučních ideologií. Třída kapitalistů a námezdních dělníků však již rozostřila své hranice, do hry vstoupily neviditelné síly bankovních spekulací a nadnárodních finančních institucí. Proto, jak autor dále poznamenává, nebývá spontánní útok na symbol kapitálu (třeba na policistu procházejícího se po ulici) příliš efektivní. Takto izolovaný akt vzpoury systém moci nijak neohrozí, ani se nestane spouštěčem světové revoluce.

Spoléhat jen na sílu afinitní skupiny je však opět pastí, která žene Bonanna do vyhraněnosti, nehledě na jeho poněkud nepřesnou kritiku CNT, která údajně v rámci sociální revoluce neuspěla z důvodu masovosti. Lze souhlasit s tím, že v konkrétních třídních bojích není vždy nutné přímou akci či samosprávný projekt opatřovat anarchistickou nálepkou (která může být pro běžné lidi strašákem), ale budování stabilní a otevřené anarchistické organizace s jasným programem může s afinitními skupinami koexistovat. To ostatně Bonanno výslovně nevylučuje.

V závěru Bonanno vzpomíná na útok afinitní skupiny na vojenskou základnu v sicilském Comiso, přičemž jeho příklad dobře posloužil k zamyšlení nad dopadem různých anarchistických taktik. Ačkoli kauzu nijak nespecifikuje, z jeho slov vyplývá, že nešlo o koordinovanou veřejnou kampaň s cílem omezit či zrušit chod základny (přičemž pouze silný veřejný tlak by měl skutečně tu moc docílit změny). Anonymní aktivity afinitní skupiny sice mohou jejím členům přinést hřejivý pocit revoluční akce a splněné aktivistické práce, nicméně není to trochu málo?

This entry was posted in Teorie. Bookmark the permalink.