Konec obětovávání se: je čas na boj

Ačkoli ekonomové si mnou ruce nad růstem a ČR vykazuje rekordně nízkou nezaměstnanost, třídní boj jako neodmyslitelná součást kapitalistické společnosti stále probíhá. Jeho konkrétní podobu nám ukazuje třeba Karlovarská krajská nemocnice, jejíž sestry už nemohly snést podmínky, v nichž pracují a zdola založily Iniciativu sester, skrz kterou prosazují své třídní zájmy. Přetiskujeme článek z jejich webu organizujemese.cz, kde osvětlují okolnosti svého odporu.

***

Karlovarská krajská nemocnice je v těžké krizi. Stejně jako kolegyně v jiných nemocnicích jsme na ni zareagovaly tak, že jsme se zapřely a pro pacienty a nemocnici se obětovaly. Ostýchaly jsme se mluvit o tom, jak nás krize deptá: Jsme přece zdravotnice, pečujeme o zdraví ostatních, nebudeme si stěžovat! Dáme to! Přežijeme.

Dnes vidíme, že naše vysilující nasazení bylo zneužito, obrátilo se proti nám. Automaticky se z něj stal jakýsi krizový plán, jak udržet nemocnici v chodu. Když zdravotníci prokázali, že jsou ze sebe schopní vyždímat poslední kapku energie, začalo vedení na jejich ždímání sázet. „Řešení“ krize dostalo podobu ruinování pracovní síly a životů zdravotníků. Teď tomu říkáme NE.

Tohle jsou naše důvody:

Nemocnice, která ničí životy

V Karlovarské krajské nemocnici zoufale scházejí zdravotní sestřičky, asistentky, laborantky, ošetřovatelky, sanitáři. Následkem je fakt, že pacientům můžeme stále hůř a hůř poskytovat zdravotní péči. Následkem je jejich nespokojenost. Následkem je napětí v nemocnici. A též to, že jsme nuceny porušovat předpisy. Ano, kvůli pracovním podmínkám jsme „jednou nohou v kriminálu“.

A následkem je také degradace našich životů. Volný čas trávíme spánkem, abychom se připravily na další kolo pracovního náporu, a každodenními nezbytnostmi, které zvládáme jen silou vůle. O našem osobním, partnerském životě nemůžeme mluvit. Mnohým z nás ho práce v nemocnici téměř úplně vzala. O volných chvílích s dětmi, o našich zájmech nemůžeme mluvit. Kde máme brát čas a energii, když nám nemocnice téměř nic z toho nenechává? A nejen to. Pečujeme o zdraví pacientů, ale ničíme si vlastní. Bolí nás záda, klouby, málokdo z veřejnosti si uvědomuje, že zdravotnická práce je náročná i fyzicky. Čelíme spánkové deprivaci.

Přepracovanost a devastace našich životů, která je jejím následkem, není občasná, je neustálá, každodenní. A netrvá posledního půl roku, trvá roky.

Méně pracovní síly, více práce

Některé důvody obecného nedostatku nemocničního personálu jsou zřejmé. Ano, patří mezi ně nešťastná změna zdravotního systému. Patří mezi ně špatné ohodnocení zaměstnanců – mzdy v chebské i karlovarské nemocnici jsou přitom v průměru o pět tisíc korun dokonce ještě pod úrovní jiných zdravotních či lázeňských zařízení v kraji. Kdo by chtěl nastoupit do nemocnice, kde se od něj čeká, že bude snášet vypětí a stresy za ještě méně peněz, než kolik je i tak malá zdravotnická mzda?

To však jen navíc podtrhuje fakt, že více zdravotníků je tak či tak potřeba už proto, že jim jednoduše přibývá práce. Mají více pacientů s tím, jak populace stárne, jak jsou lidé víc a vážněji nemocní, jak se zlepšuje diagnostika. Musejí obsluhovat náročnější přístroje. Musejí mít větší znalosti, mají více zodpovědnosti. A mají více práce i proto, že se mnohdy chaoticky a neúčelně zvyšuje dokumentace. To jsou obecné trendy, o nichž se v souvislosti se současnou dlouhotrvající krizí příliš nemluví.

Spoléhat můžeme jen samy na sebe

Současná krize dospěla tam, kam ji dovedli všichni zúčastnění: vedení, politici, odbory. Přišel čas, abychom jako zaměstnanci za naše zájmy bojovali sami. Pomůže to i pacientům.

 

This entry was posted in Z domova. Bookmark the permalink.