Přinášíme exkluzivní rozhovor s členem Mladoboleslavské anarchistické skupiny (MLASK), který odhaluje skutečnou podstatu systému. Na jedné straně hrstka těch, kteří měli to štěstí narodit se v bohatším regionu a na straně druhé desetitisíce chudých, kteří žijí v oblastech, do nichž se neinvestuje, a které padají do stále větší bídy. Ovšem ani život ve městě s takřka nejvyšší životní úrovní v ČR nemusí být jednoduchý. Zvláště tedy, pokud patříte mezi neprivilegované. Na otázky odpovídal Bruno.

Mladoboleslavská anarchistická skupina (MLASK) je poměrně nový kolektiv. Jak se členové či členky MLASK dostali k anarchismu?

Naše skupina vznikla především díky iniciativě SAF, a to jako reakce na jejich „Anarchistickou výzvu”.

Na začátku jsme zahájili poměrně masivní „náborovou“ kampaň s cílem najít, oslovit a organizovat místní anarchisty a anarchistky, ovšem s minimálním efektem. Změnili jsme proto taktiku a zaměřili se na jednotlivce, kteří nám nějakým způsobem vyjádřili podporu, nebo sympatie, ať už při osobním kontaktu, nebo na internetu.

S těmito lidmi pak vedeme debaty a snažíme se jim otevřít oči, seznámit je s hlavními anarchistickými myšlenkami a nabídnout alternativu. S touto „náborovou“ metodou jsme slavili podstatně větší úspěchy, takže se dá říct, že většina členů naší skupiny se k anarchismu dostala právě touto cestou. Pokud jde o mě, tak vlastně ani nevím, jak jsem se k anarchismu dostal. Sám jsem se už na podobnou otázku několikrát pokoušel najít odpověď a vždy jsem dospěl ke stejnému závěru – jako anarchista jsem se nejspíš už narodil. Od raného dětství je ve mně hluboce zakořeněný silný odpor vůči autoritám, stejně jako potřeba odlišit se od těch, kdo jen poslušně a bez přemýšlení přijímají a vykonávají vše, co je od nich vyžadováno.

Aniž bych dlouhá léta o anarchistickém hnutí, o jeho pramenech, názorech nebo představitelích cokoliv věděl, jsem později, při hlubším seznamování se s anarchistickými myšlenkami zjistil, že jsem celý svůj dosavadní život prožil v duchu těchto idejí a mé osobní názory a postoje jsou s nimi plně v souladu.

Jaké anarchistické aktivity v Mladé Boleslavi probíhají?

Momentálně vrcholí přípravy na nadcházející volby, pro které připravujeme vlastní sadu protivolebních plakátů a nálepek.
K samozřejmostem patří i výlep propagačních materiálů naší skupiny, stejně jako distribuce nástěnných novin A3.

Připravujeme i dva dlouhodobé projekty. Jeden bude čistě informační, zaměřený na excesy pomahačů a chráničů…  Tématem druhého projektu jsou bezpečnostní kamery a na jeho konci by měl vzniknout užitečný nástroj, který alespoň trochu usnadní život těm z nás, komu je soustavné a všudypřítomné šmírování trnem v oku. Prozatím nechci příliš zabíhat do detailů, podrobnosti přineseme později na naších stránkách.

Máte nějakou osobní zpětnou vazbu? Jak na anarchismus reagují běžní lidé?

Až na pár výjimek jde většinou o negativní, někdy dokonce až nenávistné reakce, vyplívající především z absolutní neznalosti. Slovo anarchista je užíváno spíš jako nadávka, nebo urážka. Na otázku „Jak by podle tebe vypadala anarchie?“ jsou nejčastější odpovědi chaos, násilí, ničení, rabování, bída, konec civilizace…

A není se co divit. K takovému názoru je společnost vychovávána, takový obraz hnutí přinášejí média. O anarchistech se v médiích informuje pouze v souvislostech s nějakou demonstrací, nebo problémem, mnohdy provázeným kriminalitou. O anarchii dnes nikdo neuvažuje jako o reálné alternativě.

V Mladé Boleslavi proběhla v posledních letech řada úspěšných stávek. Čím si vysvětlujete, že se místní pracující nebojí jít do otevřeného třídního konfliktu?

Pokud budeme úspěšnost stávek hodnotit z pohledu jejich výsledku a toho, co přinesly zaměstnancům, pak je jistě možné hovořit o úspěšných stávkách.  Osobně ale neznám nikoho, kdo by se nejen nebál, ale kdo by byl vůbec ochotný do nějakého otevřeného konfliktu jít. Úspěšnost zdejších stávek je čistě v síle mandátu, kterým disponuje odborová organizace KOVO, takže se s trochou nadsázky dá říct, že zásluha pracujících je pouze v tom, že platí odborům členské příspěvky. Nikde žádný zápal, žádné emoce, odhodlání nebo touha něčeho dosáhnout.

Když po neúspěšném kolektivním vyjednávání přišla z odborů výzva k dvouhodinové stávce (první směna skončí o hodinu dřív, druhá začne o hodinu později), první, co lidi zajímalo, bylo, jestli tu hodinu dostanou zaplacenou, nebo ne.  Všichni pak sice podle pokynů práci ukončili a opustili fabriku, na shromaždiště nás ale dvacet tisíc opravdu nedorazilo. Řada lidí to prostě pojala jen jako příležitost odejít dřív z práce. Já mám pro zdejší stávky vlastní termín – „stávka spokojených“. Pokud totiž žijete ve městě, kde jsou nadprůměrné příjmy, minimální nezaměstnanost a poměrně vysoká životní úroveň, asi budete stávkovat jinak než ten, kdo dře dvanáct hodin denně za minimální mzdu a nemá pomalu co dát dětem na talíř. Nicméně i mizerná stávka je pořád stávka a tedy úspěch.

Pojďme chvíli diskutovat o hnutí jako celku. Loni proběhla Anarchistická konference. Jaké z ní máte pocity?

Osobně jsem se nemohl zúčastnit, takže i když jsem s jejím průběhem a obsahem seznámen, ke konferenci samotné se necítím oprávněn se vyjadřovat.

Každopádně si však vysoce cením toho, že se vůbec zrodila iniciativa (opět od SAF), ze které konference vzešla, stejně jako faktu, že se tuto iniciativu podařilo dotáhnout do zdárného konce a konference byla úspěšná jak po stránce organizační, tak obsahové.

Dnes, tedy necelý rok po konferenci, jsou však mé pocity smíšené. Zazněla celá řada skvělých myšlenek a nápadů, ale přijde mi, že jejich realizace lehce pokulhává. Mediální obraz hnutí se nijak zvlášť nezlepšil (po Hamburku se spíš naopak ještě zhoršil), ve spolupráci mezi jednotlivými skupinami také nějaký pozorovatelný progres nenastal, zvažovaná druhá konference zatím v nedohlednu, anarchistické fórum, které mimochodem považuji za minimálně stejně užitečný nástroj jako samotná konference, také stále neexistuje.

Anarchismus v ČR se dlouhodobě potýká zejména s určitou izolovaností. Přemýšleli jste i v rámci MLASK, jak lépe oslovit další neprivilegované a utlačované?

Jak už jsem zmiňoval, na Boleslavsku se nežije špatně. Lidé jsou spokojení a tak si žijí svoje šedivé životy a nezajímají se prakticky o nic. Ke štěstí jim stačí mít práci, dostat za ni zaplaceno, občas zajít na fotbal nebo hokej a jinak se o nic nestarat, o nikoho se nezajímat. A je velice těžké snažit se přesvědčit spokojeného, že se plete a je těžké oslovovat utlačované, když se zdá, že tady ani žádní utlačovaní nejsou.

Chtěli jsme se například zapojit do programu Food not bombs a narazili jsme na problém: nejsou potřební! „Slušní“ občané se totiž cítili pohoršení přítomností bezdomovců v ulicích města a tak se do boje pustili měšťáci a systematickým šikanováním, neustálými a opakovanými kontrolami a vykazováním dosáhli toho, že většina bezdomovců to raději vzdala a opustila město. Zůstali tady jen ti nejotrlejší a nejodolnější (údajně má jít cca o 30 lidí) a ti jsou dnes natolik nedůvěřiví a uzavření, že pomoc odmítají. Ale nevzdáváme to a budeme svou nabídku pomoci pravidelně opakovat i nadále. Největší hnus, a nevím jak jinak to pojmenovat, na tom všem ovšem je, že MP má ještě tu nehoráznou drzost prezentovat tuto akci v místním tisku jako úspěch! A to včetně metod, které jsem jmenoval, jen slovo „šikana“ tam není. (Boleslavan, březen/2017, str. 4, článek „Bezpečnostní situace ve městě se zlepšila“).

Ale abych nebyl jen negativní, s jednou skupinou utlačovaných jsme se přece jen spojili.  Jde o, dnes již poměrně početnou, skupinu rodičů, kteří odmítají přenechat rozhodování o zdraví svých dětí do rukou státu a o tom jak, kdy, a zda vůbec očkovat, si hodlají rozhodovat pouze na základě vlastního uvážení.

V rámci naší skupiny máme bohaté osobní zkušenosti a můžeme tedy podat cenné rady a informace nejen k vakcínám a očkování samotnému, ale i ke způsobům a metodám, jak se očkování vyhnout, nebo ho alespoň podstatně minimalizovat. Zájem o tyto informace je takový, že začínáme zvažovat i možnost uspořádat na toto téma nějakou přednášku…